cesta2   

Hledání cesty  2

  
lg_budoucnost.jpg (7666 bytes)

iko-cest1.gif (2288 bytes) iko-cest3.gif (2372 bytes) iko-cest4.gif (2374 bytes)

lg_medy.gif (2537 bytes)

OBSAH 1 - 4

obsah

23 Moje hodnotová orientace
24 Deklarace lidských práv a svobod
25 Názorový svět
26 Vina
27 Pět božích darů
28 Láska
29 Svoboda
30 Poznání
31 Úspěch
32 Erotika
33 Osm cest k radosti
34 Otázky víry
35 Vlastnosti pro předurčení
36 Vlastnosti všeobecně lidské
37 Prospěšnost
38 Odpovědnost
39 Solidarita
40 Oddanost
41 Věrnost
42 Ztotožnění
43 Schopnosti obecně lidské
44 Přesnost
45 Spolehlivost
46 Zdatnost
47 Schopnosti duchovní
48 Telepatie
49 Jasnovidectví
50 Myšlení
51 Schopnost učení
52 Proč člověk potřebuje boha?
53 Naturismus
54 Pravidla partnerského soužití
55 Dvojrodina
56 Vyznání
57 Chvála nahoty
58 Muž a žena
59 Stop AIDS
60 Jak žít láskou
61 Etické normy rodinné výchovy
62 Závěrečné úvahy
  
obsah.gif (1207 bytes) Moje hodnotová orientace 
  Abych se vám představil, abyste mne lépe poznali, seznámím vás 
se svojí hodnotovou orientací. Můžete mne i následovat, bude-li se 
vám moje orientace líbit. Poznání hodnotové orientace je 
nahlédnutím do nitra člověka. Vybíráte-li si životního partnera, 
pak byste jeho hodnotovou orientaci měli poznat. Je to dáno i 
přijatou životní filozofií a vírou nebo náboženstvím. 
Za nejvyšší hodnotu považuji spravedlnost a řád. Kdybychom 
nežili ve spravedlivých podmínkách, kdyby ve společnosti chyběl 
spravedlivý řád, pak by byl i život spíše utrpením než radostí. Mojí 
snahou je dát společnosti spravedlivý řád, považuji to za svůj 
dlouhodobý životní úkol. 
Moje představa všech božích autorit je spojena s vnesením a 
zajištěním řádu. Právě boží působení je pro mne zárukou udržení 
práva, řádu a spravedlnosti ve společnosti. Jsem plně přesvědčen o 
tom, že můj bůh je zárukou těchto hodnot. 
Na druhé místo v systému hodnot řadím vědomí o věčném životě. 
Vím, že se lidský duch dožívá dva až padesát tisíc let. Na své 
minulé životy si pamatuji a to je pro mne velmi cenné. Přesvědčení 
o existenci druhého života mne naplňuje mimořádným klidem, 
zbavuje strachu ze smrti a tím mne činí svobodným. S druhým 
životem souvisí i osobnost. Osobnost člověka roste během všech 
životů jako krystal. 
Dojde-li ke zlomu či poruše, dále se krystal vyvíjí chybně. 
Osobnost člověka je dána jeho svědomím, hodnotovou orientací, 
schopnostmi, dovednostmi a pamětí. K tomu patří talent a 
duchovní dary. Na třetí místo u mne patří poznání. Velmi si vážím 
poznání, to je u mne soubor informací o prostředí a jeho 
zákonitostech, je jako mapa. Má být přesné a přiměřeně podrobné. 
Dobré poznání ukazuje svět v nejširších souvislostech, dává 
návod k jednání a dává možnost předvídat události. Neznámý 
ortodoxní křesťan tvrdil, že poznání pochází od Ďábla. Když si to 
myslí, ať se podle toho řídí a nikomu ať svůj názor nevnucuje, já 
mám názor jiný. 
Další pořadí již nerozlišuji, i když je mnoho dalších hodnot, které 
uznávám. Uznávám svobodu, ale tento pojem je nutno ujasnit. 
Rozhodně neuznávám nevázanost a svévoli. Kde jsou hranice 
mezi nimi a svobodou? Tedy místo svobody raději uznávám řád, 
spravedlnost a toleranci. Tolerance je nutná, zejména tolerance k 
názorům a přesvědčení. Tolerance k nepravostem naopak vůbec 
přijatelná není. Vážím si i peněz a majetku, musí být ovšem spojen 
s prospěšností a pracovitostí. Majetek si zaslouží poctiví a 
prospěšní lidé a naopak, kdo má majetek, ať jej využije k prospěšné 
činnosti. Dnes se říká, že peníze smrdí. Ale já říkám, že poctivě 
vydělané peníze voní a těší. 
Velmi si cením také zajištěné inkarnace, tedy tělesného života. 
Tělesný život může být zdrojem mnoha radostí a uspokojení. K 
tomu je nutno splnit několik podmínek. Tělesný život nesmí být 
spojen s utrpením, musí být zajištěny potřeby, dán životní 
program a zajištěn růst a vývoj osobnosti. Důležité je i zajištění 
životního partnera. K zajištěné inkarnaci paří také dobré zdraví. 
Čím je člověk blíže bohu, tím má větší naději na zajištěnou inkarnaci. 
Dnešní doba je dobou předkrizovou. Podobná situace se již 
několikrát opakovala. Rozkvět a pád. Dnes prožíváme rozkvět. 
Proto si vážím současného hmotného zajištění. Když beru v 
obchodě z koše rohlíky a jiné zboží, říkám si: Tak jak ještě dlouho 
budeme takto dobře zajištěni? Jak dlouho budeme mít ještě všeho 
dostatek?  
Vážím si práce všech lidí, kteří zajistili, že nám nyní nic nechybí. 
Nemusíme se omezovat, neznáme hlad, zimu, nejistotu, máme 
elektřinu, plyn, teplo, vodu i když menší kvality, cokoliv 
potřebujeme, můžeme si hned jít koupit. Moc si této možnosti 
vážím, ale vím, že to brzy skončí. 
Mám velice rád přírodu a zvířata. Naše planeta je krásná ještě 
dnes, když ji člověk již hodně poničil. I u nás je příroda krásná a 
bylo by škoda ji zcela zničit. Lesy, louky, rybníky, hory, vše se mi 
líbí a rád se přírodou procházím. Mám rád divoká i domácí 
zvířata. Nejraději psy, kočky a koně. Zásadně nesouhlasím, aby život 
zvířat byl dán jen jejich užitkovostí, aby kuřata se líhla bez kvočny 
ve velkovýkrmnách. Vím, že je to dáno potřebou uživit 
přemnožené obyvatelstvo. Kdybych však sám pěstoval domácí 
zvířata, snažil bych se, aby se jim u mne dařilo dobře. 
Další hodnota, kterou uznávám a které si cením je přátelství a 
partnerství. Dnes jsme svědky inflace tohoto pojmu. Nazývají své 
spolupracovníky přáteli, protože si přejí, aby přáteli byli. Jen si 
myslím, že přítelem je člověk, kterého dobře poznám, na kterého se 
mohu spolehnout a vím, co od něj mohu očekávat. S přítelem chci 
spolupracovat a sdílet aspoň částečně svůj osud. S přítelem mne 
spojují prožité chvíle a osudy. 
Velmi stojím o životního partnera, se kterým budu plně sdílet 
osudy. Jsem muž, tedy myslím na ženu. Za ideál považuji ženu, 
která bude mít podobnou hodnotovou orientaci, podobné zájmy 
a podobné názory. Vše ostatní se dá získat ve společném životě 
nebo ve více životech. Mám přání poznat ženu na několik životů 
jako svoji trvalou partnerku. Jen neuznávám, když jeden 
druhému patří. Pak je dána jakási definitiva, která vede ke 
všednosti a neprovokuje snahu vztah stále obnovovat. A to je 
nutné. Je také nutné udržet správnou míru mezi přizpůsobením se 
jeden druhému a tolerancí ve vztahu. Není snadné rozvíjet 
partnerský vztah, ale výsledek stojí za to. 
S partnerstvím souvisí i výchova dětí. Jsou zde tři složky: 
biologicko - genetická návaznost, tedy kdo je biologickým 
rodičem, s tím souvisí podobnost dítěte na rodiče a některé 
předpoklady, pak vlastní osobnost dítěte daná vlastním 
inkarnovaným duchem a také převzetí postojů a názorů dítětem od 
svého prostředí. Někdy může být rodič nešťastný z vlastního dítěte a 
milovat dítě, o které se jen stará a které je mu mnohem bližší. Mít 
děti je pro mne důležité. Jsou to dědici případného majetku, ale 
také dědici názorů a stylu života. 
Tím jsem vyčerpal hodnoty kterých si nejvíce vážím. Vážím si 
všeho dobrého, ale toho, co jsem zde vypsal, si vážím nejvíce. 
Příkladem toho, co se mi líbí, ale bez čeho se obejdu, je 
požitkářství. Rád se najím dobrého jídla, napiji dobrého pití, také 
jsem rád nahý tam, kde je to přirozené. Na pláži, ve vodě a ve 
společné sauně. Avšak nemusím to mít. 
Můj výčet by nebyl úplný, kdybych se nezmínil i o tom, co rád 
nemám a co odmítám. Rád zajdu do restaurace na oběd, ale do 
hospody na pivo nechodím. Velice mi vadí týrání zvířat nebo 
bezmocných lidí, vadí mi ničení přírody. Odmítám drogy včetně 
nikotinu. Odmítám oběť, utrpení a spěch. Odmítám sice násilí, ale 
oprávněné násilí, kterému předcházely mírnější neúčinné pokusy 
uvedení řádu, uznávám. Jsem znechucený z tohoto světa, ve 
kterém chybí řád a kde peníze rozhodují o přístupu do všech 
společenských oblastí včetně spravedlnosti. Tím jsem dal 
nahlédnout do svého nitra a potěšilo by mne, kdybych našel 
následovníky vyznávající podobné hodnoty. 
obsah.gif (1207 bytes) Všeobecná deklarace lidských práv a svobod
   Přijměte Deklaraci jako zákon boží. Je základem všech dalších 
mezinárodních dokumentů o lidských právech a humanitárních 
otázkách. Byla přijata 10. prosince 1948 na zasedání III. Valného 
shromáždění Organizace spojených národů. Je základním 
dokumentem upravujícím vztah mezi státní mocí a občanem. 
Text: Článek 1: Všichni lidé se rodí svobodni a rovni v důstojnosti i 
právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v 
duchu přátelství. 
Článek 2: 1. Každý je oprávněn ke všem právům a svobodám, jež 
stanoví deklarace, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy pleti, 
pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, 
národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo 
jiného postavení. 2. Dále nebude činěn žádný rozdíl z důvodu 
politického, právního nebo mezinárodního postavení zemí nebo 
území, k nimž osoba přísluší, ať jde o zemi nebo území nezávislé, 
poručenské, nesamosprávné nebo podrobené jinému omezení 
suverenity. 
Článek 3: Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost. 
Článek 4: Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví. 
Všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány. 
Článek 5: Nikdo nesmí být podrobován mučení nebo krutému 
nelidskému zacházení či ponižujícímu zacházení nebo trestu. 
Článek 6: Každý má právo, aby byla všude uznávána jeho právní 
osobnost. 
Článek 7: Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na 
stejnou zákonnou ochranu bez jakékoliv diskriminace. Všichni 
mají právo na stejnou ochranu proti jakékoliv diskriminaci, která 
porušuje tuto deklaraci, a proti jakémukoli podněcování k takové 
diskriminaci. 
Článek 8: Každý má právo na účinnou ochranu před příslušnými 
vnitrostátními soudy proti činům, které porušují základní práva, 
jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem. 
Článek 9: Nikdo nesmí být svévolně zatčen, zadržen nebo vyhoštěn. 
Článek 10: Každý má stejné právo, aby byl řádně a veřejně 
vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, pokud jde o určení 
jeho práv a povinností nebo o jakékoli trestní obvinění proti 
němu. 
Článek 11: 1. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být 
považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve 
veřejném řízení, v němž mu byly dány veškeré záruky nutné pro 
jeho obhajobu. 
2. Nikdo nesmí být odsouzen pro nějaký čin nebo opomenutí, 
které v době, kdy byly spáchány, nebyly podle vnitrostátního 
nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být 
uložen trest těžší, než jakého by bylo možno použít v době, kdy byl 
trestný čin spáchán. 
Článek 12: Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do 
soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani 
útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na právní ochranu 
proti takovým zásahům nebo útokům. 
Článek 13: 1. Každý má právo volně se pohybovat a svobodně si 
volit bydliště uvnitř určitého státu. 
2. Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit 
se do své země. 
Článek 14: 1. Každý má právo vyhledat si v jiných zemích před 
pronásledováním útočiště a požívat tam azylu. 
2. Tohoto práva se nelze dovolávat v případě stíhání vznikajícího 
skutečně na základě nepolitických trestných činů nebo jednání, 
která odporují cílům a zásadám Organizace spojených národů. 
Článek 15: 1. Každý má právo na státní příslušnost. 
2. Nikdo nesmí být svévolně zbaven příslušnosti ani práva svou 
státní příslušnost změnit. 
Článek 16: 1. Muži i ženy, jakmile dosáhli zletilosti, mají právo, bez 
jakéhokoli omezení z důvodů rasových, národnostních nebo 
náboženských uzavřít sňatek a založit rodinu. Pokud jde o 
manželství, mají nárok na stejná práva během jeho trvání i při 
jeho rozvázání. 
2. Sňatky mohou být uzavřeny pouze se svobodným a plným 
souhlasem nastávajících manželů. 
3. Rodina je přirozenou a základní jednotkou společnosti a má 
nárok na ochranu společnosti a státu. 
Článek 17: 1. Každý má právo vlastnit majetek jak sám, tak spolu s 
jinými. 
2. Nikdo nesmí být svévolně svého majetku zbaven. 
Článek 18: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a 
náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své 
náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství 
nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, 
vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a 
zachováváním obřadů. 
Článek 19: Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu. Toto 
právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a 
zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a 
myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice. 
Článek 20: 1. Každému je zaručena svoboda pokojného 
shromažďování a sdružování. 
2. Nikdo nesmí být nucen stát se členem nějakého sdružení. 
Článek 21: 1. Každý má právo účastnit se na vládě své země přímo 
nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. 
2. Každý má právo na rovný přístup k veřejným službám ve své 
zemi 
3. Základem vládní moci budiž vůle lidu. Tato vůle má být 
vyjádřena pravidelně konanými a řádně prováděnými volbami, na 
základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným 
hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím 
svobodu hlasování. 
Článek 22: Každý člověk má jako člen společnosti právo na sociální 
zabezpečení a nárok na to, aby národním úsilím i mezinárodní 
součinností a v souladu s organizací a s prostředky příslušného 
státu mu byla zajištěna hospodářská, sociální a kulturní práva, 
nezbytná k jeho důstojnosti a k svobodnému rozvoji jeho 
osobnosti. 
Článek 23: 1. Každý má právo na práci, na svobodnou volbu 
zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a na 
ochranu proti nezaměstnanosti. 
2. Každý má bez jakékoli diskriminace nárok na stejný plat za 
stejnou práci. 
3. Každý, kdo pracuje, má nárok na spravedlivou a uspokojivou 
odměnu, která by zajišťovala jemu samému a jeho rodině živobytí, 
odpovídající lidské důstojnosti, a která by byla doplněna, kdyby 
toho bylo třeba, jinými prostředky sociálního zabezpečení. 
4. Na ochranu svých zájmů má každý právo zakládat odborové 
organizace a přistupovat k nim. 
Článek 24: Každý má právo na odpočinek a zotavení, zejména také 
na rozumné vymezení pracovních hodin a pravidelnou placenou 
dovolenou. 
Článek 25: 1. Každý má právo na takovou životní úroveň, která by 
byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho 
rodiny, čítajíc v to stravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči a 
nezbytná sociální opatření. Má právo na zabezpečení v 
nezaměstnanosti, v nemoci, při pracovní nezpůsobilosti, při 
ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných 
možností, jež nastaly okolnostmi, nezávislými na jeho vůli. 
2. Mateřství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. Všechny 
děti, ať jsou zrozeny v mateřství či mimo ně, požívají stejné sociální 
ochrany. 
Článek 28: 1. Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je 
bezplatné, alespoň v počátečních a základních stupních. Základní 
vzdělání má být povinné. Technické a odborné vzdělání má být 
obecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné 
všem podle schopností. 
2. Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k 
posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má 
napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství 
mezi všemi národy a skupinami rasovými i náboženskými, jakož i 
k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování 
míru. 
3. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti. 
Článek 27: 1. Každý má právo svobodně se účastnit kulturního 
života společnosti, užívat plodů umění a podílet se na vědeckém 
pokroku a jeho výtěžcích. 
2. Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, 
které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké činnosti. 
Článek 28: Každý má právo na to, aby vládl takový společenský a 
mezinárodní řád, ve kterém by práva a svobody, stanovené v této 
deklaraci, byly plně uskutečněny. 
Článek 29: 1. Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jedině může 
volně a plně rozvinout svou osobnost. 
2.Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben pouze 
takovým omezením, která stanoví zákon výhradně proto, aby 
bylo zajištěno uznání a zachování práv a svobod ostatních a 
vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku 
a obecného blaha v demokratické společnosti. 
3. Výkon těchto práv a svobod nesmí být v žádném případě v 
rozporu s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů. 
Článek 30: Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by 
dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě právo 
vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k 
potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci 
uvedených. 
 
Vlastní komentář: Dodržování těchto práv a svobod může někdy vést 
ke sporným případům. Avšak nedodržování páchá velké škody. 
Chtěl bych upozornit na článek 13, odstavec 2: Když jednotlivci 
mění svoji státní příslušnost a odcházejí k jiným národům, je to v 
pořádku. Pokud však dojde k migraci, už je to jiný případ který 
ohrožuje práva národa postiženého cizí migrací. Člověk by neměl 
trvale opouštět svůj národ. Když se mu v něm nelíbí, má se pokusit 
o nápravu společenských vztahů. Něco jiného je, když někdo chce 
poznat život jiných národů, aby obohatil život svůj nebo své 
poznatky přenesl do svého národa. 
Celá řada práv a svobod je nyní státem omezována 
administrativními opatřeními. Například šíření vlastních názorů je 
téměř nemožné. Naše současná politická reprezentace před 
listopadovým převratem oslavila výročí přijetí deklarace. Nyní, 
když je u moci, už na toto výročí zapomněla.  
obsah.gif (1207 bytes) Názorový svět
 Jaký je současný názorový svět? Rozbitý, svérázný, rozporuplný a 
neslučitelný. Co člověk, to názor. Představte si: stojíte uprostřed 
lesa a hledáte cestu ven. Každý ukazuje na jinou stranu. 
Když budeme stát uprostřed lesa, můžeme se rozejít na různé 
strany, každý podle svého nejlepšího přesvědčení. Někdo dojde 
domů, jiný zabloudí. Ale společnost se nemůže rozejít. Jeden národ 
musí mít jeden sjednocující názor, jednu víru, jednu filozofii, 
jednoho boha. Jinak nemůže jít dál, nemůže se rozvíjet. 
Už přes tisíc let v naší společnosti soutěží křesťanské síly a proti nim 
jejich pozemská opozice. Křesťané bojují o moc a o naplnění 
nesmyslného Zjevení Janova, křesťanská opozice pozemských 
bohů zase navrací antické ideály a rozum do pozemského bytí. 
Kromě toho i uvnitř těchto skupin vládne rivalita, křesťanství 
zdaleka není sjednocující vírou. Náboženství, bohů, filozofických 
směrů a názorových odchylek máme zde tolik, že snad ani dva lidé 
nejsou schopni se domluvit. Napadlo mne, že snad vědci by mohli 
najít společnou řeč, ale skutečnost ukazuje, že i u nich dojde k 
situaci, kdy se názorově rozejdou. Každému se může stát, že najde 
člověka, který má stejné či podobné názory. Pak dojdou k hranici, 
kdy jeden druhého začne přesvědčovat o své pravdě až dojdou k 
další hranici, kde se jeden vůči druhému zatvrdí a odmítají dál 
komunikovat, jeden druhého se straní. To se stane ve chvíli, kdy 
jeden druhému naruší základní jistoty, pilíře jeho víry. 
Jak k tomu došlo? Je to důsledek všeobecné nepřijatelnosti 
křesťanství. Mnoho lidí vnucené křesťanství odmítlo a každý šel 
jinou cestou. Následoval humanismus, který se nestal 
sjednocující ideologií, protože každý vidí humanismus jinak. 
Přišel také atheismus jako ideový základ mnoha směrů. Ale ani ten 
nebyl všeobecně přijatelný. Tak lidé chodí a hledají, nenalézají a 
tak sami vymýšlejí nové filozofie a těší se, že právě tu jejich lidé 
všeobecně přijmou a oni se prosadí. Já nejsem jiný, také se tak 
snažím. 
Tak se stalo, že zde máme několik křesťanských směrů, tváří se, že 
spolu nemluví, ale všechny mají mnoho společného. Jsou zde 
silně zastoupeni ateisté, kteří odmítají uvěřit v existenci 
duchovního světa. Jsou o tom přesvědčeni silněji, než věřící o 
existenci boží. Kde berou důkazy, nevím. Ateisté by se možná v 
duchovních otázkách shodli. Ale dále se zabývají, jak vést 
společnost, jaká máme východiska a jaké možnosti. Zde se už 
neshodnou a když se rozhoduje o tom, kdo jejich plány má 
realizovat, zde se už neshodnou vůbec. Máme zde nyní i 
apokalyptisty, kteří hlásají, že z potíží, které přichystala křesťanská 
společnost, nás může zachránit opět zásah z nebes. S apokalyptisty 
se shodnete, jste-li spiritisté nebo deisté v mnoha otázkách. Já 
však jako deista tvrdím, že si lidé na Zemi musí pomoci sami. 
Proto se mnou tito hlasatelé nechtějí mluvit. Máme zde 
humanisty. Humanismus je dobrým základem mnoha 
filozofických a společenských směrů. Ale ani oni nejsou 
sjednoceni. Najdeme zde deisty i ateisty a tito se jen těžko shodují. 
Nemá cenu tuto situaci podrobně mapovat. Situace se jednak 
rychle mění a pak to nemá význam. Význam má pro nás jen to, že 
se nemůžeme dohodnout. A to je velká chyba. Máme nyní patovou 
situaci. Nemůžeme z místa. Nejsme schopni zlikvidovat negativní 
jevy. Všichni mají prý právo na život. To si nemyslím. Ale je to 
zase jen jeden z názorů. Zkrátka nyní jsme rozhádaní a 
nejednotní. Stojíme na místě, přešlapujeme, čekáme a 
nepochopitelně se snažíme současnou situaci udržet co nejdéle. 
Proč? Bojíme se změn, protože budou bolestné. 
Nelze ani není nutné podrobně situaci mapovat, přesto nestíním 
současnou složitost situace. Rozdělím lidi podle hlavní zájmové 
orientace a společných znaků. Hlavní rozdělení vidím v orientaci 
na duchovní a světské záležitosti a na tvůrčí a spotřební styl života. 
Tak bychom dostali čtyři hlavní skupiny, ale situace je složitější. 
Rozlišovacích pohledů by bylo zapotřebí více, ale skutečnost by vše 
překonala, protože co člověk, to jiný názor a jiná orientace. V 
duchovní orientaci vidím čtyři hlavní skupiny. Jsou zde deisté, 
křesťané, apokalyptisté a sektáři. 
Deisté věří v kosmickou inteligenci, v Universum, v Zářícího, jen 
představa Boha je jim někdy cizí. Věří ve vyšší duchovní svět a jsou 
mezi nimi i spiritisté. Věří v inkarnaci, ve věčný život, v řízení 
lidského osudu, v předurčení. Tito deisté jsou někdy též pokládáni 
za nekonfesní teology. Mají většinou tvůrčí zaměření. Zásadně se liší 
od křesťanů. 
Křesťané vyznávají trojici boží, tedy Boha Otce, Ježíše Krista a 
Ducha Svatého. Jsou většinou pokrytci. Hlásají křesťanské zásady 
za vznešené, hodnotné a jedině správné. Přitom je sami 
nedodržují a chtějí, aby je dodržovali jiní. Často toho pak zneužívají. 
Hlásají lásku k bližnímu, ale pokud někdo není křesťan, lásky se od 
nich nedočká. A je-li křesťan, pak se dočká předstírání lásky. 
Zaútočil jsem na křesťanství a žádám, aby bylo označeno za sílu zla, 
aby křesťané důsledně sami nejprve dodržovali křesťanské zásady a 
pak teprve aby je hlásali a aby byli souzeni podle toho, jak 
hlásané zásady dodržují sami. Někomu by se to snad zdálo 
opovážlivé nebo cynické. Ale copak oni sami nepovažují všechny 
své konkurenty za síly zla? Pak jsou zde apokalyptisté. S těmi 
mohou deisté ujít velký kus cesty. Definitivně se však rozejdou v 
otázkách osobnosti boha. 
Deisté vlastně ctí Ducha Svatého, který rozhodně nemá s 
křesťanstvím nic společného, apokalyptisté však připravují, 
propagují a hlásají příchod Ježíše se svými anděly z nebes . Ve 
skutečnosti však připravují příchod cizích božstev z jiné planety a 
ovládnutí Země. Jsou o příchodu Jehovy a Aštara Sherana a 
dalších mimozemšťanů tak pevně přesvědčeni, že je žádné 
argumenty neodradí. Já se s nimi neshodnu, protože jsem deista a 
vím, že si lidé musí pomoci sami, že za těchto podmínek pomoc ze 
žádné planety čekat nemůžeme. 
Jsou tu dále lidé zaměřeni materialisticky. Těch je naprostá většina. 
Je to důsledek křesťanství. Tak dlouho hlásalo askezi a 
sebeobětování v chudobě, až dovedlo lidi k naprostému opaku. 
Lidé se honí za majetkem a penězi, ze zboží udělali modlu a ze 
standardu životní a společenskou nutnost. Je to velká lidská a 
společenská tragédie a globální krize. 
S touhou po penězích souvisí i touha po moci, tyto hodnoty jsou v 
mnohém propojeny. Je zde mnoho lidí v různých zájmových a 
nátlakových skupinách, kteří touží prosadit vlastni moc a zájem. 
Jsou schopni všeho, protože řád neexistuje, jen pragmatismus a 
konsens. Společně mají snahu jakýkoliv řád odmítnout. Dále mezi 
námi žije mnoho zlých lidí. Minulý duchovní svět spojený s 
mimozemským živlem vyhlásil naši planetu za trestnou, vím sice 
proč,ale nevím, jakým právem. Z pěti planet k nám přicházeli zlí 
duchové a zde se inkarnovali. Proto jsme svědky takového zájmu 
o násilí u mladých lidí. 
obsah.gif (1207 bytes) Vina
   Lidé, počítejte s velkými těžkostmi, které nás po roce 2000 čekají 
jako důsledek souběhu globálních krizí. Kdo však za to může? Vím, 
že lidé očekávají od boha, že je uchrání od všech potíží. 
Ale proč si to myslí? Vždyť naše doba byla dobou křesťanskou a 
naší svatou knihou byl Nový zákon. Víme všichni, že poslední 
kniha Nového zákona, Zjevení Janovo, je přehledem potíží, 
utrpení a krizí. Křesťanský bůh jasně lidem řekl: když mne přijmete, 
čekají vás jen samé špatné věci. Nic nám neskryl, předem všechny 
upozornil na to, že doba křesťanství bude dobou plnou utrpení. 
Nemůžeme se tedy na něj zlobit, zlobit se můžeme jen sami na sebe, 
že jsme křesťanství přijali. 
Všechny potíže a hluboké krize, které si budeme muset prožít, 
jsou jen důsledkem lidské činnosti. Ať budeme prožívat cokoliv, 
vždy si musíme přiznat, že si za to můžeme sami. Kdo to přežije, ať 
se tím poučí a než začne budovat novou civilizaci, ať přijme nový, 
perspektivní a spravedlivý řád. Jinak se situace bude brzy 
opakovat. Až se tedy staneme obětí násilí, můžeme si za to sami. 
Nevadilo nám, když naše mládež byla denně vychovávána k násilí 
televizí, v kině, na videu a na počítačích. 
Až neprosadíme u soudu své právo, když zvítězí arogance, můžeme 
si za to sami. Nechali jsme si líbit zákony, které umožňují pravdu a 
spravedlnost obcházet. 
Až budeme znechuceni politikou, přiznejme si, že máme, koho 
jsme si zvolili. 
Až budeme nadávat na počasí, vzpomeňme si, jak se chováme k 
přírodě. Za špatné počasí, dlouhé zimy, suchá léta a za povodně si 
můžeme sami. 
Až se současný zmatek který nazýváme civilizací rozpadne, 
přiznejme si, že to bylo naše dílo. Na varovné hlasy jsme nic 
nedali a varující jsme raději umlčeli. 
Až se nebudeme schopni na ničem dohodnout, až bude vítězit 
arogance nad rozumem, pak si vzpomeňme, jak jsme prosazovali 
diskusi a nikoliv řád. Řád jsme odmítli a chaos nazvali svobodou. 
Až zjistíme, že naše děti berou drogy, připusťme, že si za to můžeme 
sami. Nezakročili jsme rázně proti distributorům drog. 
Až onemocníme, přemýšlejme o tom, zda to náhodou není proto, 
že jsme zničili své životní prostředí. Dostali jsme rakovinu kůže? 
Proč jsme si zničili ozónovou vrstvu vypouštěním nečistot do 
ovzduší? Proč jsme ihned neukončili výrobu a užívání freonů? Proč 
jsme se vystavovali slunci? Naříkáme na pracovní přetížení a 
dlouhou pracovní dobu? Vždyť si za to můžeme sami. Chtěli jsme 
komfort, luxus, vysoký životní standard a všechno nové, moderní. 
Dostali jsme hlad, není co jíst? Nastala hladová migrace? Zkrátka 
jsme se přemnožili a naše pole přestala rodit vinou nesprávného 
hospodaření. Opět logický důsledek lidské činnosti. Jsou naše děti 
nevychované, odmítají náš způsob života? Bouří se a žijí si vlastním 
životem? Divíte se jim? A až hladová léta přejdou, všude poroste 
plevel a lidé budou hladovět dál? Copak si schovali osivo a 
plemenná stáda? Vždyť úplně všechno snědli. Tak, lidé, nespílejte 
bohu a přiznejte si, že každá potíž, která nás potkala je výsledkem 
lidského působení, lidské chamtivosti a nerozumu, 
neuposlechnutím varovných hlasů.  
obsah.gif (1207 bytes) Pět božích darů
   Láska, Svoboda, Poznání, Úspěch, Erotika 
Je jen jeden bůh a vše zahrnuje. Vše dobré a zlé, není nic, co by 
bohu nepodléhalo a co by neřídil. Za vše co máme, vděčíme bohu. 
Bůh svého člověka miluje a dává mu vše, nač může člověk pomyslet. 
Má-li žít člověk bez konfliktů, pak musí dodržovat boží zákony, 
kterých je mnohem více než v desateru. Znamená to sledovat 
uměřenost, brát i dávat přiměřeně všeho, nezabíhat do krajností a 
absurdity. Kde se vezme, musí se i dát. Kde se dá, může se brát.  
obsah.gif (1207 bytes) Láska
 Jedinou cestou k bohu je láska. Lásku musí mít každý člověk sám v 
sobě, nemůže nikdo za druhého lásku dávat. Kdo nežije láskou, 
nedostane od boha žádný dar a vše, co by od boha chtěl mít, musí 
jinému člověku ukrást. 
Jen ten, kdo žije láskou, má nárok na svobodu, poznání, úspěch a 
erotiku. Lásku musí dát a pak od Beránka dostane svobodu, od 
Jáchela poznání, od Cheruba úspěch a od Erota erotiku. Kdo tyto 
duchy boží nemá rád, nic od nich nedostane. 
Žít láskou dokáže jen velmi vyspělý jedinec. Každý by měl pro- to na 
sobě pracovat. Žít láskou znamená mít rád lidi, zvířata, přírodu i 
celý duchovní svět, mít rád boha, plně mu důvěřovat a nechat se 
vést duchy božími. 
Každý musí rozdělit lidi ve svém okolí na dobré a zlé. Dobří lidé 
nikoho neokrádají a jsou spravedlivě vděční za vše, co od koho 
dostanou. Nikoho k ničemu nenutí a sliby plní. Zlí lidé neradi 
plní prosby jiných, druhé nutí, dávají rádi příkazy, zapomínají na 
vděčnost a odebírají druhým jejich životní sílu. Proto dobrým 
lidem budeme dávat svoji lásku, zlé lidi budeme odmítat a pokud 
budeme muset s nimi spolupracovat, pak jen podle předem 
stanovených pravidel. 
Zloba v lidech má několik příčin. První je pocit vlastní ne- 
úspěšnosti a slabosti. Těmto lidem se snažme pomoci, pokud 
ovšem o naši pomoc stojí. Druhou příčinou je strach. útočí ten, 
kdo se bojí svého okolí, kdo se okolím cítí být ohrožen. Proto 
budeme zlé lidi zklidňovat. Třetím důvodem ke zlobě je mstivost. 
Nemocná společnost dává mnoho důvodů k pomstychtivosti, proto 
se budeme snažit uspořádat společnost tak, aby byla spravedlivá. 
Čtvrtou příčinou může být nemoc člověka. Budeme se proto snažit, 
abychom si udrželi tělesné i duševní zdraví. Pátou příčinou je 
posedlost mstivým duchem (Ďáblem). Jedinou obranou je čisté 
svědomí. K prevenci zla nebudeme proto druhým škodit, 
ubližovat jim, ochráníme si vlastní tělesné i duševní zdraví, 
budeme se snažit, aby všem v naší blízkosti bylo dobře a před 
zlými lidmi si své musíme ochránit. 
Zlu se budeme snažit vždy zabránit. Musíme být silnější než je ono. 
Jsi-li slabý, spoj se s přáteli. Požádá-li tě někdo o po- moc, pomoz 
mu. Překonat Ďábla znamená uspořádat spravedlivou společnost, 
ve které nebudou narůstat křivdy. Nemocnou společnost napraví 
buď potoky krve nebo láska a prosazení sjednoceného názoru 
statečných lidí.  
 Jak člověk sám pozná, že jedná správně ? Jak se zbavit po- chybností 
? Před každým jednáním si má člověk položit tyto otázky: 
1. Mohou se všichni lidé o mém jednání dozvědět ? 
2. Co kdyby to udělali všichni ? 
3. Co kdybych to dělal stále ? 
4. Co kdyby to udělali mně, přede mnou ? 
Jestliže jsou všechny otázky zodpovězeny uspokojivě, pak jednání 
bude zcela jistě dobré. Je velmi důležité vědět, že jednání je dobré, 
nikomu neubližuje, nepůsobí dluh, který bychom nebyli schopni 
vyrovnat. Je nutné se i zpětně vracet k nevyřízeným dluhům a 
všechny své dluhy vyrovnat. Nikdo nemá být mým trvalým 
věřitelem, nikdo nemá mít důvod se na mne zlobit, nikdo se mne 
nemá bát, nikdo nesmí mít důvod mít na mne zlost. Pokud bych o 
něčem věděl, musím vše napravit, vyrovnat. 
Musím vědět, že každý má své citlivé místo. I ten, o kom bychom 
byli tvrdili, že je zcela vyrovnaný a klidný. Může jej pak rozrušit 
třeba křivda nebo násilí páchané na druhých. Měli bychom si 
pamatovat, na co je kdo citlivý a těmto oblastem se vždy vyhnout. 
Nikdy nebudeme druhé provokovat a dráždit, vysmívat se nebo 
jinak zraňovat. Naopak. 
Budeme sledovat, co se jiným povedlo a nebudeme váhat jejich 
úspěch pochválit. Budeme se tak snažit vždy druhým lidem dělat 
radost. Nebudeme váhat pochválit vše, co se nám líbí. S tím 
souvisí také sdělování zpráv. S dobrými zprávami pospíšíme a 
sdělíme je, tyto lze slyšet od více lidí. Se špatnými zprávami 
spěchat nebudeme, však je vždy někdo pověřen, aby je sdělil. Nač se 
opakovat. 
Také se nebudeme druhých ptát na příčiny jejich neúspěchu. Jak 
se ti podařilo to rozbít ? Takovým dotazem radost nikomu udělat 
nemůžeme. 
Měli bychom vědět něco o asertivitě, čili umět si říci o to, po čem 
toužíme, o co usilujeme, co bychom chtěli mít. Dobří lidé nám 
vždy pomohou, zlí lidé nám vždy položí další překážky do cesty. 
Poznejme tak dobré a zlé. Pomozme, poraďme těm, kteří se na nás 
obracejí se žádostí. 
Naopak nevnucujme své služby, nabídněme je a počkejme. 
Naučíme tak asertivitě i ty druhé. Vnucování služeb lidem, kteří o 
ně ne- stojí není nic jiného, než obtěžování. Není nic protivnějšího 
než stálé nabízení, podbízení a podstrojování. Je těžké zbavit se 
těchto obtěžovatelů, jsou přesvědčeni o své dobrotě. Mějme vždy 
dostatek lásky k dětem a ke zvířatům. To je pravá lidská cnost, být 
otevřený, spravedlivý a laskavý k těm slabším. Láska a služba 
slabším bude nejlépe odměněna. 
Přijměme tuto hlavní zásadu: ke slabým a dobrým buďme 
služebníky, ke zlým se chovejme z pozice síly, jako jejich 
nadřízení nebo alespoň jako jejich rovnocenní partneři. 
Opětovaná partnerská láska je velkým darem. Vychází ze stejných 
zájmů, ze stejné filozofie a víry. Kde tyto chybí, vztah upadá. 
Hledejme partnera se stejnou vírou, filozofií, zájmy. Žít láskou 
také znamená hledat všeho správný díl. Nezacházet do extrémů, 
do krajností, mít a brát všeho s mírou. Uměřenost musí být všude, 
vždy a ve všem. Každý nedostatek se musí vždy kompenzovat. Kde 
někde vezmeme, jinde musíme dát. 
Nenechejme si lásku brát. Lásku k člověku, ke zvířatům, k přírodě a 
k duchovnu si nenecháme zaměnit za lásku k ideologii a 
pochybným modlám.  
obsah.gif (1207 bytes) Svoboda
 Od boha dostal člověk dar svobody. Bůh Stvořitel stvořil člověka jako 
společenského, a také individualistického tvora. Bůh se celou svojí 
bytostí snaží lidské svobody dosáhnout. Všechny dary boží jsou 
zcizovány člověku farizeji a mocnými. Člověk musí o těchto darech 
vědět, aby si je vybojoval zpět. Boj o svobodu člověka proti státní 
moci se jako červená nit táhne dějinami plnými potoků krve. 
Nikdo mocný svobodu obyčejnému člověku nedá a svoboda se 
platí potem a krví a nedá se vybojovat nikdy ústavní cestou. 
Lidstvo ve svém boji za svobodu došlo již velmi daleko. Důkazem 
je Všeobecná deklarace lidských práv, která byla přijata na 
zasedání III. Valného shromáždění OSN 10.12.1948. Tento 
dokument byl zaplacen krví obětí komunistické zvůle. Je třeba se s 
ním seznámit, rozšiřovat jej a plně vyžadovat jeho plnění. 
Vyhlašuje právo na svobodu, rovnost v právech, právo na život, 
svobodu a osobní bezpečnost, zákaz otroctví a nevolnictví, zákaz 
mučení, nelidskému nebo ponižujícímu jednání, právo na vlastní 
právní osobnost, na ochranu proti diskriminaci, zákaz 
svévolného zatčení, zadržení nebo vyhoštění, právo na vyslechnutí 
nezávislým a nestranným soudem, právo na presumci neviny, 
zákaz zasahování do soukromého života, do rodiny, 
korespondence, útoků na čest a pověst, právo volit si svobodně 
bydliště uvnitř státu. Dále má každý právo kdykoliv opustit 
kteroukoliv zemi, i svoji vlastní a opět se do ní vrátit, právo na 
ochranu před pronásledováním, požádání o azyl v cizí zemi, 
právo na státní příslušnost, nikdo nesmí být svévolně státní 
příslušnosti zbaven, ani nesmí být zbaven práva svoji státní 
příslušnost změnit. Muži i ženy mají právo uzavřít sňatek a založit 
rodinu a v manželství mají stejná práva, sňatky mohou být 
uzavřeny pouze se svobodným souhlasem obou partnerů, rodina 
má právo na ochranu státu. Každý má právo vlastnit majetek, 
sám nebo s jinými a nesmí být tohoto majetku zbaven. Každý má 
právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství, na změnu 
náboženství, svobodu projevovat svoji víru sám nebo společně s 
jinými, veřejně i soukromě, vyučováním, prováděním 
náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním náboženských 
obřadů. Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu, na 
rozšiřování myšlenek jakýmikoliv prostředky a bez ohledu na 
hranice. 
Svoboda sdružování a shromažďování, zákaz nucení ke členství v 
organizacích, právo na účast ve vládě, rovný přístup k veřejným 
službám ve své zemi, vůle lidu má být vyjádřena pravidelně 
konanými a řádně prováděnými volbami, každý má právo na 
sociální zabezpečení, má mít zajištěna sociální a kulturní práva, 
právo na práci a na svobodnou volbu povolání, na uspokojivé 
pracovní podmínky a na ochranu proti nezaměstnanosti, na 
stejný plat za stejnou práci, právo na uspokojivou odměnu za 
práci, právo na zakládání odborových organizací a přistupování k 
nim. Každý má právo na odpočinek a zotavení a pravidelnou 
placenou dovolenou. Právo na takovou životní úroveň, která zajistí 
jeho zdraví, a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, čítajíc v to 
potravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči a nezbytné sociální 
opatření, má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, 
při pracovní nezpůsobilosti, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních 
případech ztráty výdělečných možností, které nastaly nezávisle na 
jeho vůli. Manželství a dětství mají nárok na zvláštní péči a pomoc. 
Všechny děti mají stejnou sociální ochranu, ať se narodily v 
manželství nebo mimo ně. 
Právo na vzdělání, které má směřovat k plnému rozvoji lidské 
osobnosti, k posílení úcty ke svobodě a k lidským právům, k 
porozumění, snášenlivosti, přátelství. Rodiče mají přednostní 
právo volit druh vzdělání pro své děti. Právo na účast v kulturním 
životě, využívat vědeckého pokroku, právo na ochranu morálních a 
materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo 
umělecké činnosti, právo na takový společenský řád, který by 
uznával práva a svobody. 
Každý má povinnost vůči společnosti, v níž jedině může volně a plně 
rozvinout svoji osobnost. 
Omezujícími prvky jsou uznání a zachování práv ostatních, 
vyhovění spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a 
obecné- ho blaha v demokratické společnosti, soulad se zásadami 
Charty spojených národů. 
Tato deklarace vyšla v roce 1989 v nakladatelství Melantrich 
spolu s dalšími pakty: Mezinárodní pakt o občanských a 
politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, 
sociálních a kulturních právech, Opční protokol k 
Mezinárodnímu právu o občanských a politických právech a tři 
dokumenty souvisejícími s Konferencí o bezpečnosti a spolupráci 
v Evropě a oblastí lidských práv z let 1975, 1983 a 1988-89. 
Všechny dokumenty byly psány v době hluboké krize v 
křesťanském světě v letech 1948 až 1989. Po sjednocení 
křesťanského světa už nebude ve státním zájmu občanská práva 
připomínat. O svá práva budou muset prostí lidé opět bojovat a 
platit za ně potem, krví a nesvobodou. Prvním předpokladem 
uchování osobní svobody proti zájmům státu je poznat tyto 
svobody, seznámit s nimi sebe i své děti a požadovat jejich plnění. 
Výkon lidských práv v zákonech nikdy nesmí být omezen zájmy 
státu. Takové doložky tyto zákony zcela znehodnocují. 
Musíme si všimnout i toho, jak jsou práva a svobody obcházeny 
opatřeními s nižší účinností. Například všeobecné volební právo je 
zcela znehodnoceno likvidací politických odpůrců, takže ve svém 
důsledku nebývá koho volit. Právo na svobodu vyznání je 
degradováno požadavkem přistoupení tří tisíc osob k dosud 
nezaložené církvi, sektě. Právo na vzdělání je zmařeno neexistencí 
skutečně alternativních škol. Právu na volné šíření názorů a 
nových myšlenek je zabráněno dokonalou cenzurou ke které se 
nikdo ne- přizná. Jen zkuste dát do novin článek nebo 
nakladatelství svůj nekonformní rukopis. 
Nestačí však dosažený stav bránit a snažit se o jeho udržení, je 
nutné dále pokračovat a požadovat další občanská práva. Jak je 
vidět, vyhlášení lidských práv je jen prvním krokem k zajištění 
uspokojivého společenského rámce lidské existence. 
Dále musíme usilovat o uznání práv hospodářských. V podnikání 
musí regulovat vztahy pouze čestná a spravedlivá soutěž, 
konkurence. Rozhodující musí být kvalita, komfort a cenová 
dostupnost zboží či služeb, jejich účelnost a spolehlivost, zcela 
nepřípustné jsou mocenské zásahy zavedených a politicky 
mocných ekonomických uskupení. I to je důvod, proč usilovat o 
sjednocenou politickou správu Evropy. To však povede k 
zavádění automatů, lacinějších než pracovní síla člověka. Budeme 
proto opět bojovat o právo na práci. Správa, která nedokáže zajistit 
plnou pracovní zapojení těch, kteří pracovat chtějí a dokáží, 
nebude mít morální opodstatnění. Cílem našich snah bude 
stejnoměrné rozdělení moci mezi člověka jednotlivce, rodinu, 
kolektiv, obec, okres, ze- mi, stát, federaci a světové organizace. 
Pak bude svoboda.  
obsah.gif (1207 bytes) Poznání
  Darem božím, který je branou k seberealizaci ve společnosti je 
poznání. Bůh dal člověku možnost poznat poznatelné vlastním 
rozumem. Každý z nás je obdařen schopností přijít na vše, co jej 
za- jímá a co mu má pomoci vlastní meditací. Je to však 
zdlouhavé a proto se informace o poznaném předávají jako 
vzdělání. Další schopností člověka spojenou s darem poznání je 
schopnost samo- statně posoudit význam věci nebo jevu. To si 
musíme uvědomit a tyto dary užívat co nejvíce. Cesta k nim 
ovšem není snadná. Pro- tože poznání je cestou k úspěšnosti, je 
tato cesta žárlivě stře- žena. Mocní vynakládají velkou námahu k 
tomu, aby prostý člověk přístup k pravému poznání prakticky 
neměl. Může znát jen to, co jej zařadí do pracovního procesu, ale 
filozofické poznatky, které by jej vedly ke svobodě a k 
seberealizaci od společnosti nezíská. K tomu využívá tyto 
prostředky: školní docházku, informační šum, svatou církev, 
sdělovací prostředky a cenzuru. Nebojme se toho, kdo zabíjí naše 
tělo, bojujme s tím, kdo zabíjí naši duši. Může si být kdokoliv jistý, 
že není ohlupován ? Věřme svým rodičům, ti se snaží vždy předat ty 
poznatky, které považují za užitečné. To je pravý důvod celibátu 
kněží, uchování filozofických poznatků. 
I když inspirativní myšlenky byly ze všech knih psaných 
mateřským jazykem vyškrtány, odkaz filozofů padělán, 
překroucen, sami filozofové vysmíváni i s filozofií, přesto máme 
cestu k poznání stále otevřenu. Touto otevřenou branou je sám 
život. Hledejme inspiraci ve všedním životě kolem nás. 
Přemýšlejme o všem, čeho jsme svědky, nikdy nepřijímejme cizí 
hodnocení, ani vžité tradicí, vše sami hodnoťme, nic nedejme na 
pomluvy nebo vychvalování, vždy poslechněme v soudu obě 
strany. Přemýšlejme o životě. 
Poznávejme život kolem nás, hodnoťme si sami pro sebe lidi ve 
svém okolí, poznávejme zákony společnosti, ve které žijeme. Jsou 
tři zdroje pravého poznání: 1) Životní zkušenost, ta se dá pře- 
dávat, 2) Životní vzor, ten se dá napodobit 3) Vlastní přemýšlení, 
které je vždy přístupné. 
Hlavní překážkou svobodného poznání a svobodného umění je 
ekonomická závislost. Snaha udržet si vyhovující životní standard 
nás všechny žene životem a nutí nás přijímat jen ty informace, 
které nám pomohou získat další životní prostředky. Proto se učen- 
ci uchylovali do klášterů a do askeze. Kdo chce být svobodný, ne- 
smí pociťovat hmotný nedostatek. Ten, kdo je ochoten se všeho 
vzdát, má možnost být svobodný. Pak může přijmout pravé 
poznání a nastoupit cestu k vlastní prosperitě. Tak se potvrzuje, že 
kdo se umí všeho vzdát, ten může všechno získat. 
Zvláštním zdrojem poznání je duchovní život. Duše přežívá tě- 
lesnou smrt a působí i po smrti na žijící lidi. Může předávat 
informace i osoby na osobu nezávisle v čase. Kdo z nás však věří 
na duchy ? Kdo nevěří, nemůže tyto služby využívat. Tyto duchovní 
informace se sdělují při meditaci a pomocí různých znamení a jevů 
lidem, kteří se o spojení s duchy pokouší. Člověk toužící po 
duchovním osvícení musí především věřit na duchy (boha) a 
jejich schopnosti i ve schopnosti své. Lepší než na duchy nevěřit je 
přesvědčit se o jejich existenci nebo neexistenci. Jejich informace 
nás mohou vést životem ke svobodě i prosperitě. 
Nikdo nikoho nemůže nutit, aby přijal pravé poznání. Je to dá- no 
individuální volbou. Však každý sám musí poznat, který 
informační zdroj je pro něj zdrojem prosperity, pohody a svobody. 
Tomu bude vždy plně věřit a nedá se odradit posměšky nebo 
pomluvami pošetilých nebo závistivých osob.  
obsah.gif (1207 bytes) Úspěch
   Boží dar úspěchu pro člověka znamená, že člověk může konat dobro 
pro druhé nebo dokázat vlastní schopnosti bez toho, aby někdo ji- 
ný měl škodu. Pro vlastní úspěch člověk čerpá energii ze slunce, 
materiál z přírody. úspěch pak člověku přináší radost, prosperitu a 
pocit vlastní hodnoty. Za úspěch zde není považován zisk 
způsobený podvodem a ke škodě někoho jiného. 
Za úspěch můžeme považovat vítězství v soutěži, v konkurenci, 
vlastními schopnostmi, šikovností, umem, lepšími službami, 
komfortnějším zbožím,prosazením vlastní dovednosti. Odměnu, 
ocenění, pak přijímáme jako samozřejmou součást úspěchu. úspěch 
každého motivuje k další tvůrčí práci. 
Na počátku stojí snaha pomoci druhým a hledání cest, řešení. Pak 
přichází na řadu píle a uskutečnění záměru. úspěšný člověk musí 
umět také své výsledky prodat. Vždy je však třeba mít na paměti 
prospěch osob, které mají výsledky naší snahy využívat. Mít 
úspěch znamená líbit se, být přijat a oceněn. Můžeme mít stále 
pocit úspěšnosti, vedoucí k potřebě dalšího sebezdokonalení. Člověk 
však žije ve společnosti a jeho aktivita se vždy musí vtěsnat do 
společenského rámce. Společenskému rámci nelze nikdy nikam 
trvale uhnout, nelze žít, jako kdyby společenské závazky 
neexistovaly. Ignorace společenského rámce vždy znamená 
sankce. Proto se vždy lidé snažili uspořádat společenské vztahy 
všemi dostupnými prostředky, často byli ochotni platit i krví za 
svoji svobodu. 
V nemocné nebo nesvobodné společnosti vždy existují skupiny 
mocných dravých osob obvykle sdružených v tajné zájmové 
skupiny, klany, mafie, které se vyzkoušených nápadů a 
zaběhnutých projektů chápou, aby je samy mohly realizovat. 
Prosperující podnikatelská činnost je pak vyhrazena jen mocným 
s politickým krytím. 
Obvykle se obyčejní lidé nic o skutečném stavu společnosti 
nedozví. Neklamnou signalizační soustavu však tvoří daně. 
Kolonie a nemocné společenství jsou zatíženy daněmi ve všech 
ekonomických i spotřebních oblastech. Takové daně zcela 
vyčerpávají své zdroje a nedovolují rozvinout podnikání. Zdravá 
společnost sama o sobě nikdy vyčerpávající daně z vlastního zájmu 
nezavádí. 
Naopak, daně přiměřené s možností další kontroly jejich využití je 
morální povinností platit. Kdo chce mít úspěch, musí nejprve 
poznat společenský rámec a po celý život se musí snažit o jeho 
vylepšení. Žádná společnost nikdy nebude tak dokonalá, aby se 
nemohla zdokonalit. Cestou k nápravě společnosti je podpora těch 
nejlepších politických stran a skupin a to především ve volbách. 
Vždy budeme volit podle svého nejlepšího svědomí a na volby se 
řádně připravíme. Avšak i v nemocné společnosti lze prožívat pocit 
úspěchu. Může být každý králem ve svém malém království. Bude 
si žít sám pro sebe a pro své milé, nikomu se nebude svými 
úspěchy chlubit a vše si nechá sám pro sebe. Bude nacházet 
způsob, jak vyžít i v daném společenském systému. 
Cesta za úspěchem vyžaduje zapojit do tvůrčí práce celou svoji 
osobnost. Jsou však lidé, kteří chtějí mít pokoj, volno, svobodu. Ti, 
kdo prodávají některému ekonomickému systému svoji práci, ti 
pak mají nárok na to, aby po ukončení pracovní doby na práci ne- 
museli myslet, vše pustit za hlavu a věnovat se vlastním zájmům. 
Získání takového dobře placeného místa lze také považovat za 
úspěch. úspěšným může být každý. Rozhodující omezení tvoří 
společenský rámec a vlastní vůle.  
obsah.gif (1207 bytes) Erotika
 Člověk dostal do vínku od boha Stvořitele i erotiku, sexualitu. Byl 
však zvědavý, porušil příkaz boží, ochutnal zakázané ovoce 
poznání a začal se stydět sám před sebou i před bohem. Když bůh 
zjistil tuto změnu, vyhnal člověka z ráje. Nyní před námi stojí 
otázka: může se člověk dostat zpět do ráje, až se stydět přestane ? 
Člověk má již dost životních zkušeností, aby mohl učinit tyto závěry: 
1) Morální poučky stran sexuality hlásané křesťanstvím jsou 
nepoužitelné. Způsobily přemnožení a epidemie pohlavních 
chorob. 2) Vše, co souvisí se sexualitou je soukromou záležitostí 
pouze jednotlivce a jeho partnera. 3) I pro tuto oblast platí zásada 
přirozenosti a uměřenosti. Čili všeho s mírou a správné je to, co 
není proti přírodě. 
Tyto zásady nám stačí, abychom mohli napravit vlastní,ne vlast- 
ní vinou narušené vztahy k sexualitě. Každý sám je schopen vlast- 
ní úvahou, vycházeje ze tří uvedených zásad, sám správně 
uspořádat své záležitosti. Výchozí tři zásady lze vyjádřit i jednou 
jedinou: Vše, co se oběma partnerům na sexualitě líbí, je pro ně 
správné a použitelné. Budu-li nyní pokračovat ve svých úvahách, 
pak především proto, že erotika je darem božím a dary se nyní 
zabýváme. Spojením erotiky, svobody, pohodlí a lásky vznikne 
na- turismus, který je věcí veřejnou. A také proto, že sexualita byla 
pro zájem mocných prostému člověku zcizena. Důležité je i to, že se 
budeme snažit v erotických požitcích spojit pod duchem Erotem. 
Musíme vědět, že povolení erotiky pouze za účelem plození 
potomků je dáno zájmem o lidnatý stát a možnost válečných výbojů 
a že se k tomuto propůjčily křesťanské církve.Oba tyto důvody 
pominuly. Svět je přemnožen. Zbývá důvod kdysi podružný: 
sexuální průmysl přinášející mocným tučné zisky. I tento důvod již 
není zajímavý, protože takto svázaná sexualita je zdrojem 
epidemií po- hlavních nemocí kriticky zatěžujících státní 
pokladnu. Sex tedy opět bude patřit obyčejnému člověku pro jeho 
radost. 
První snahou prostého člověka musí být zastavení šíření 
pohlavních nemocí, které vyřadí každého ze života. Budeme 1) 
provozovat sex způsobem, který nehrozí infekcí z infikované 
osoby 2) budeme sex užívat v izolovaných skupinách 
odpovědných osob, které nebudou vyhledávat jiné partnery. 3) 
Nejlépe na tom budou ti, kteří budou věrni svému jedinému 
partnerovi nebo ti, kteří budou trvale žít ve dvojrodině. 
Dvojrodina je trvalé spojení dvou manželských párů za účelem 
společné správy domácnosti, výchovy dětí, společné zábavy i 
erotiky. Budeme hledat a nacházet další možnosti plného 
erotického uspokojení bez rizika rozšíření pohlavních chorob. Ne- 
musíme se stydět převzít praktiky přírodních národů, které jsou 
bohu mnohem blíže než my. 
Kdo chce prožít velkou radost spojenou s erotikou, ať se odkáže do 
služeb Erotovi. Svoji příslušnost vyjádří vytrháním chloupků na 
přirození a v jeho okolí. Však i s vlasy každý nakládá podle svých 
představ zcela svobodně. Mít přirození bez ochlupení je příjemné a 
hygienické. Erot zná neuvěřitelná erotická vyžití a své stoupence s 
nimi seznámí. 
Nyní působí rozvinutý erotický průmysl. Předkládá erotické 
časopisy a video, erotické pomůcky a oblečení. Lidé sami musí 
rozhodnout, jak tento průmysl bude prosperovat. 
Do erotiky a sexu nepatří násilí. Jinak nesmí být tato oblast ničím 
omezována a musí sloužit každému z nás.  
obsah.gif (1207 bytes) Osm cest k radosti
 1. Cesta těla : Jsi především nyní člověkem, který plní své poslání. 
Proto dbej na své tělo, udržuj si své zdraví, nemocný bys své 
poslání nenaplnil. Věnuj se i sportu, rozvíjej svůj talent, své 
schopnosti, dovednosti, zkušenosti. Tělo samo je zdrojem 
potěšení. Tyto příjemné prožitky budeš přijímat všemi smysly. 
Pozor však, aby sis nevytvořil nové potřeby. Musíš zůstat svobodný 
a nezávislý, plánovitě své potřeby omezuj. Raduj se ze všech 
příjemných prožitků. 
2. Cesta čistoty: Sám poznáš, co je dobré a co není. Využívej plně 
svého svědomí a usiluj o čistotu své duše, myšlení i skutků. Poznej 
a dodržuj kosmické zákony - zákony Stvořitele. Máš své svědomí, 
které Tě neomylně vede. Můžeš chybovat v dobré víře. Pak se však 
ze svých chyb musíš poučit. Důvěřuj tedy sám sobě a věř svému 
vnitřnímu hlasu, dej se jím vést. 
3. Cesta času: Uvědom si, že jsi jen částí velkého systému, který se 
rozvíjí v čase. Dbej proto, abys své skutky přizpůsobil tradici 
systému, který pomáháš tvořit, tradicí rodu počínaje. Přišel jsi na 
svět s určitým úkolem nebo posláním. Snaž se je splnit, přiblížíš se 
tím bohu. Také druhým dej prostor k seberealizaci. Pochopíš-li 
svoji dobu, jsi blízko cíle. 
4. Cesta soužití: Člověk není sám na své cestě, ať jde kamkoliv. Vždy 
se musí srovnat s jinými lidmi, poznat jejich potřeby, dát jim 
poznat potřeby své vlastní, poznat vlastní životní prostor, svá 
práva, ta chránit a současně nenarušovat práva druhých. Tam, kde 
zajdeš do prostoru druhého, tam musíš druhého pustit do 
prostoru svého. Konfliktům musíš předcházet nebo je řešit ihned, 
jak se objeví. Na počátku konfliktu vždy stojí neúcta k druhému. 
Naopak, láska i spolupráce vychází z úcty. Nauč sebe i svěřené 
úctu projevovat. 
5. Cesta poznání: Ve svém životě máš splnit své poslání a k tomu 
budeš potřebovat poznání. Možná budeš poznání hledat i pro 
druhé. Také ve svém životě rozvíjíš svého ducha a připravuješ se 
na posmrtný život. Musíš poznat své životy minulé, chceš-li 
pokračovat ve svém věčném životě. Naslouchej proto i svému 
vnitřnímu hlasu. Musíš projít cestou poznání, aby ses mohl 
svobodně a s plnou odpovědností rozhodovat. Poznáš-li smysl a 
směr dění ve svém okolí, budeš připraven. 
6. Cesta prospěšnosti: Je cestou seberealizace. Ten, kdo se může 
seberealizovat, ten je spokojený a je přínosem pro druhé. Seznam 
se s pravidly seberealizace přiznej je i druhým. Jsi-li prospěšný, 
máš právo na prostředky. Máš-li prostředky, využij je pro dobro 
druhých. 
7. Cesta perspektivy: Vždy, když se rozhoduješ, nikdy 
nezapomínej na perspektivu a evoluční vývoj svůj i společenství. 
Poznej minulost a plánuj budoucnost. Tomu pak přizpůsob 
současnost. Ten, kdo řídí osudy druhých, musí být ze všech 
nejlepší, nejčistší, nejschopnější a nejzkušenější. Kdo zvládne svůj 
úkol, tomu patří čest, sláva a úcta nejvyšší. 
8. Cesta osmá: Tato cesta nevede k bohu.  
obsah.gif (1207 bytes) Otázky víry
 Přináším vám všem svědectví o bohu Nejvyšší síle a jeho 
přirozené víře. Obracím se k úplně všem. K prostým i 
privilegovaným. Všechny zvu k prosperitě cestou prospěšnosti, 
odpovědnosti a solidarity. 
Své otázky víry píši především pro ateisty, ti mi jsou nejbližší. 
Raději odmítli boha, než aby museli přijímat víru boha Otce. 
Zůstaňte dál ateisty, dokud nedostanete důkaz o boží existenci. I pro 
vás, ateisté, však píši své svědectví o duchovním světě. Nejvyšší 
životní autoritou ve vesmíru je Zářící. Vyzařuje život, který my 
pociťujeme jako lásku. Tímto oživuje všechna nová těla všech 
živočichů i rostlin. V mnoha životech se pak vytváří samo- statných 
a sebeuvědomující si duch. Každý duch postupně inkarnuje z 
nejnižších živočichů k vyšším až nakonec do člověka a některý se 
může stát i duchem božím a bohem. Jak když zahradník pěstuje 
zeleninu. Duchové na konci tělesných životů postupně odcházejí a 
splývají opět se zářícím. 
Nejvyšší duchovní autoritou, která má původ ve člověku, je 
Nejvyšší rada. Je to kolektiv bohů, kteří řídí celý obydlený vesmír. 
Každá planeta má svého boha Nejvyššího, který je odpovědný za 
stabilitu situace na své planetě tak, aby nedošlo ke zničení planety 
a civilizace na ní. Brání zlu a násilí a vede svoji planetu k 
prosperitě. V tom mu pomáhají andělé. Plní nejrůznější úkoly a 
plní vůli boží. 
V duchovním světě je nejvíce duchů božích. Ti slouží lidem, chrání 
je a inspirují. Každý člověk se může stát duchem božím, andělem i 
bohem. Stejně jako se každý může stát ředitelem továrny nebo 
prezidentem. Má na to mnoho životů. V jednotlivých životech se 
lidské duše zdokonalují. Přijímají nové vlastnosti a schopnosti. Je 
desetkrát těžší zbavit se špatné vlastnosti než získat novou. Záleží 
na vlastnostech a schopnostech při rozhodování o tom, v koho se 
duch inkarnuje. Záleží i na tom, jaké má s ním bůh záměry a jaký 
životní úkol mu chce svěřit. Čím blíže k bohu je člověk, tím lepší a 
podnětnější inkarnaci dostane. Důležité inkarnace vybírá bůh sám, 
ostatní zajišťují andělé. 
Člověk má v životě žít podle svého svědomí, které představuje dobrá 
předsevzetí a přijaté životní zásady a etické normy. Etické normy 
vyhlašuje buď bůh svými proroky nebo světská autorita. Lidé je 
přijmou jako normy nadčasové. Příkladem takové normy je 
Desatero. Po smrti se duch zpovídá bohu právě na základě svého 
svědomí. 
Mezi základní duchovní vlastnosti patří především telepatie a 
jasnovidectví. Telepatie umožňuje okamžité spojení s duchy na 
jakoukoliv vzdálenost. Tuto vlastnost mají téměř všichni lidé, 
stejně jako téměř všichni mají vyvinutý pohlavní pud. Telepaticky 
je možné spojení s duchy a bohem. Každý duch má své duchovní 
jméno. To zůstává přes všechny inkarnace stejné a pod tímto 
jménem se ozývá. Zásadně platí, že duchové (i lidé) sdělují své 
duchovní jméno sami jen těm, kterým dovolují, aby je kdykoliv 
volali. 
Jasnovidectví zase umožňuje vidět události minulé, současné i 
budoucí vnitřním zrakem. Umožňuje předvídání a ovlivnění 
událostí budoucích. Obě tyto duchovní vlastnosti je možné 
rozvíjet. Další duchovní vlastnosti můžeme vidět u duchů velmi 
rozvinutých a dokonalých. Svědčí o tom dovednosti tibetských a 
jiných duchovních. Hlavním úkolem duchů je však buď odpočívat 
v bardu mezi životy nebo působit jako duchovní průvodce žijícím 
lidem. Své lidi vede k prosperitě, odvrací nepříznivý osud, chrání 
je a vzdělává. Duch-průvodce pěstuje u svého člověka kladné 
vlastnosti a rozvíjí schopnosti a je za to odpovědný bohu. 
To byl výčet hlavních duchovních záležitostí, se kterými se 
můžeme setkat ve všech vesmírných civilizacích. Každý bůh 
Nevyšší síla si však na své planetě organizuje vlastní duchovní řád 
a zvyklosti. Podle okolností vyhlašuje ústy svých proroků svoji 
vlastní vůli a etické normy. 
Bůh Nejvyšší síla naší planety San (Shan) volá nyní ke spolupráci 
všechny bez rozdílu. Nejen prosté a privilegované, ale i věřící a 
ateisty. Pro všechny bez rozdílu buduje novou stabilní společnost 
ve které nebude místa pro zlo a násilí. 
Každého za jeho činy odmění dvakrát. Jednou bezprostředně v po- 
zemském životě a podruhé tím, že mu dá inkarnaci jakou si 
zaslouží. Kdo se chce mít dobře, ať plní program a vůli boha 
Nejvyšší síly. Bůh Nejvyšší síla ocení tuto lidskou snahu a aktivitu:          
1. Služba bližnímu, prospěšnost, odpovědnost, solidarita na  
základech lásky. Bránění zlu a svévoli. Práce pro všechny.  
2. Čisté svědomí. 
3. Sebezdokonalování, rozvoj vlastních vlastností, schopností  
dovedností a poznání.
4. Přijetí víry v boha Nejvyšší sílu a jeho duchy boží.  
5. Láska k dětem.   
  Podle těchto priorit bude posuzováno prožití lidského života. Jak 
je vidět, není prioritou přijetí víry, ale programu. Nebude tedy 
rozdílu mezi životem věřícího a ateisty. Také křesťané, kteří budou 
dodržovat pravidla své víry, budou bohem Nejvyšší síla dobře 
hodnoceni a mohou předčít věřící. 
Duch každého člověka je jedinečný a neopakovatelný. Žije jen 
jednou a mnoho tisíc let se vytvářel a zdokonaloval nejprve v 
primitivních, později v inteligentních zvířatech, aby nakonec 
dokončil svoji existenci v mnoha lidských inkarnacích. Važme si 
toho, že žijeme. Nejen že nikdy nesmíme sami ukončit svůj život 
pozemský, to může jen bůh a jeho andělé, ale budeme se snažit 
prožít co nejvíce inkarnací než navždy zanikneme v Zářícím. Žít v 
naději na další pozemské životy znamená spasení. Abychom 
toužili po spasení, musí na naší planetě existovat společenské 
podmínky pro předpoklad šťastného života bez soužení, utrpení a 
bezvýchodných situací. úkolem boha je zajistit stabilní společnost 
bez násilí a zla. V takové společnosti chceme všichni žít. Je proto 
společným úkolem všech lidí i duchů vytvořit na naší planetě co 
nejlepší společenské vztahy. Mít podíl na tomto úkolu vždy patřilo 
ke cti každého člověka. 
Co nám nyní brání v tom, abychom se podíleli na tvorbě 
spravedlivé společnosti? I kdybychom měli nasadit svůj život, stojí 
to za to, vždyť víme, že toho využijí naše děti a my také v některém 
z příštích životů. 
Nakonec vám ještě ukáži, jak se přesvědčit o svých telepatických 
schopnostech a posmrtném životě blízkých zemřelých. Vzpomeňte 
si, koho jste měli velmi rádi a kdo vám zemřel. Volejte ho jeho 
jménem. Jistě se vám ozve. Zpočátku budete mít pocit, že mluvíte 
v duchu sami se sebou. Později však získáte jistotu, že mluvíte s 
jinou osobou, protože k vám budou touto cestou přicházet nové 
myšlenky a názory.  
obsah.gif (1207 bytes) Vlastnosti pro předurčení
 Bůh je naším nejlepším zaměstnavatelem. Inkarnuje nás do funkcí 
s konkrétním životním úkolem, s předurčením. Naší snahou jistě 
bude získat co nejlepší předurčení. Čím lepší předurčení, tím 
bohatější život a tím lepší jeho zajištění. Nejlepší ovšem je, když 
sloužíme přímo bohu a podílíme se na jeho tvůrčí práci. K 
dobrému předurčení musíme mít dobré předpoklady. Zde 
uvádím, které vlastnosti a schopnosti máme rozvíjet přednostně, 
abychom byli připraveni pro výhodnější inkarnaci a duchovní 
službu.  
obsah.gif (1207 bytes) Vlastnosti obecně lidské:

 

obsah.gif (1207 bytes) Prospěšnost
 Nic na Zemi ani ve vesmíru není zcela dobré nebo zcela špatné. 
Vše je k něčemu dobré a na něco špatné. Rozhodující je míra 
prospěšnosti. Prospěšnost lze brát jako míru práva na život ve 
vesmíru. Je nutné posoudit, co se hodí, k čemu, na jakém místě, v 
jakém čase, za jakých podmínek, pro koho a v jakém množství. 
Pro- spěšné budeme vždy podporovat. Přednost dáme tomu, co 
vyhovuje většině a delšímu časovému horizontu. Ve zdravé 
společnosti mají prospěšní lidé vždy cestu otevřenu a nikdo je 
neomezuje ani ne- zneužívá. Cena života se měří prospěšností. 
Snažme se být proto prospěšní svému okolí, především uvnitř 
vlastní rodiny. Opakem je parazitování. Máme právo odmítnout 
vše, co na nás parazituje. Vše musíme však brát jako celek, vždy 
platí "něco za něco". 
Jsme-li prospěšní, nečekejme okamžitou odměnu. Vytváříme 
ovzduší dobrých mezilidských vztahů a to je velmi důležité nejen v 
uzavřeném kolektivu. 
obsah.gif (1207 bytes) Odpovědnost
 Přijetí odpovědnosti je základní podmínkou práva samostatného 
rozhodování. Nikdo nemůže rozhodovat bez odpovědnosti. 
Prosazení vlastní vůle musí být vždy spojeno s odpovídající mírou 
odpovědnosti. Odpovědnost těsně souvisí s prospěšností nejen 
vlastní, ale všech, kteří plní moji vůli. Nejsou-li moji podřízení, 
kteří plní moji vůli, prospěšní nebo škodí-li, pak ponesu následky 
já, nikoliv oni. Nikdo nesmí být nucen přijímat cizí rozhodnutí a 
nést za ně sám odpovědnost. Jak je lidská společnost složitá, tak 
jsou složité vztahy odpovědnosti. Musíme vědět, že čím více jsme 
schopni přijmout odpovědnosti, tím důležitější funkci můžeme plnit. 
Bůh Stvořitel ustavil člověka správcem svého tvůrčího díla a 
vykonavatelem boží vůle. Člověk se však může bohu postavit a konat 
vlastní vůli, protože přijal odpovědnost a ponese za své skutky 
následky. Člověk však boha potřebuje ke svému životu. Bez boha je 
opuštěn a ztracen. Bůh člověka posílá do inkarnace ve které jej 
inspiruje a chrání. Především skrze své proroky dává lidem 
pravidla pro uspořádání individuálního a společenského života. 
Lidé je obvykle přijímají. Stanou se tak smlouvou, podle které bůh 
řídí a rozvíjí svoji společnost. Avšak pozor! I když je člověk řízen 
bohem, jeho anděly nebo duchy božími, nikdy se nemůže 
odvolávat na jejich působení, duchovní síly nikdy neponesou 
odpovědnost za jednání člověka. Proto má člověk právo duchovní 
působení odmítnout. Duchové jsou odpovědni bohu, nikoliv 
člověku. I zde platí plně zásady spolupráce.  
obsah.gif (1207 bytes) Solidarita
 Pro rozvoj lidské civilizace a každé organizace je nutná solidarita. 
Sám mnoho nezmůžeš, zapoj se do dobrého systému a buď s ním 
solidární. Solidarita vychází z úcty. Formou solidarity je pojištění. 
Žádná spolupráce se bez solidarity neobejde. Každý člen 
společnosti musí mít sociální jistoty, i ty jsou založené na 
solidaritě. 
Formou solidarity je i výchova mentálně postižených. Jsou to 
mladí duchové v první inkarnaci, kteří vše, co se naučí, využijí v 
příštích inkarnacích. Všichni jsme tak začínali. Budeme se pro- to 
snažit, aby novým bylo mezi lidmi dobře.  
obsah.gif (1207 bytes) Oddanost
 Naše oddanost bohu nebo zaměstnavateli či systému není darem 
jemu, ale dar pro nás samotné. Naši oddanost posiluje přesvědčení 
že se účastníme dobré, spravedlivé, perspektivní a hodnotné věci. 
Než se rozhodneme ke spolupráci, dobře vše zvažme, abychom 
mohli upevňovat svoji oddanost a abychom jí později nelitovali.  
obsah.gif (1207 bytes) Věrnost
 Jdeme-li jednou cestou a neopouštíme-li ji, jen tak můžeme dojít 
daleko. Jestliže se však často vracíme, abychom se vydali cestou 
novou, daleko nikdy nedojdeme. Držme se dobrého systému a 
neopouštějme ho ani při pochybnostech dokud nepřejdou v 
jistotu, že další setrvání by nám uškodilo. Pochybnosti, které se 
ukáží být liché, by naši věrnost měly posílit. Pro dlouhodobý 
rozvoj vztahu nám bůh vybírá trvalého životního partnera. 
Můžeme si být jisti, že se v příštím životě zase sejdeme a navážeme 
tak na dobrý a věrný vztah.  
obsah.gif (1207 bytes) Ztotožnění
  Pro spolupráci je důležité, abychom se ztotožnili s cíli pro které 
pracujeme. Pak nám nic nebrání v tom, abychom samostatně tyto 
cíle plnili a nečekali na konkrétní pokyny. Pokud se ztotožníme s 
cíli spolupráce, jsme ve spolupráci mnohem spokojenější a vše se 
nám lépe daří.  
obsah.gif (1207 bytes) Schopnosti obecně lidské:

 

obsah.gif (1207 bytes) Přesnost
 Musíme mít schopnost plnit přesně zadané úkoly a svoji práci. 
Opakem by byla povrchnost. Přesně také musíme zadávat úkoly 
svým podřízeným. Nepřesnost vždy vyžaduje dodatečnou korekci 
která hodnotu díla snižuje. Duchovní inspirace málokdy vede až k 
cíli, ponechává prostor pro iniciativu. Nepřesné splnění duchovní 
inspirace vždy člověka od cíle vzdálí.  
obsah.gif (1207 bytes) Spolehlivost
  Bůh i každý zaměstnavatel zadá úkol a již nemůže sledovat jeho 
plnění. Očekává, že úkol bude splněn. Není-li úkol plněn, může to 
ohrozit práci ostatních spolupracovníků. Nespolehlivý pracovník 
je nepoužitelný.  
obsah.gif (1207 bytes) Zdatnost
 Jde o souhrn schopností úspěšně splnit daný úkol. Co je platná 
odhodlanost a další dobré vlastnosti, když člověk na daný úkol 
nestačí. Naučme se proto před žádným úkolem neustupovat a vždy 
hledat řešení. Hledejme řešení a nástroje ke splnění úkolu. Čím 
jsme zdatnější, tím větší je naše cena.  
obsah.gif (1207 bytes) Schopnosti duchovní:

 

obsah.gif (1207 bytes) Telepatie
 Pro duchovní službu je telepatie základní schopností. Je to 
schopnost slyšet duchy a domluvit se s nimi. Prvním stupněm je 
intuice. Duchové jsou vždy schopni ovlivnit naše jednání. Tím 
nás chrání i inspirují. Mnoho osob však slyší duchovní inspiraci 
zcela zřetelně. Křesťanská společnost tuto vlastnost považuje z 
pochopitelných důvodů za duchovní poruchu. Spojení s duchy 
znamená duchovní inspiraci a křesťané lpí na inspiraci z Bible.  
obsah.gif (1207 bytes) Jasnovidectví
 Pro duchovní službu je i jasnovidectví důležité. Umožňuje před- 
vídat věci budoucí, hledat rozhodující okolnosti pro ovlivnění 
budoucnosti a ochraňovat tím člověka a společnost před nežádoucí- 
mi událostmi. Dar jasnovidectví má mnoho osob. Jsou zaměřeni 
na hádání lidských osudů, někteří zvěstují i osudy společnosti. Mezi 
nejzávažnější proroctví patří předpovězení rozšíření nové víry z 
Prahy a brzký druhý příchod Ježíše Krista. Pro posílení vnitřního 
zraku používají jasnovidci různé pomůcky, nejčastěji karty a ruku.  
obsah.gif (1207 bytes) Myšlení
 Myšlení je životem ducha. Je to jediná životní aktivita, která pro 
duchovní život po životě zbývá. Duch, který nemyslí, nežije, spí. 
Proto se již za života snažme posilovat schopnost intenzivně a 
dlouhodobě dokázat myslet. To bude současně vítaná vlastnost v 
každém tvůrčím zaměstnání. Snažme se vše promýšlet ze všech 
stran a souvislostí.  
obsah.gif (1207 bytes) Schopnost učení
Mezi duchovní vlastnosti patří i schopnost učení. Tu rozvíjíme 
především tím, že se snažíme něčemu novému učit. Životní 
podmínky se prudce mění v každé době. Každá doba řeší své 
specifické problémy. Vždy se musíme něčemu novému přizpůsobit. 
Proto svoji schopnost učení trvale rozvíjejme. 
Do druhého, duchovního života si přinášíme především vlastnosti, 
znalosti a schopnosti. Snažme se proto na sobě v každém životě co 
nejvíce pracovat, rozvíjet svoje vlastnosti, schopnosti a osvojovat 
znalosti. Můžeme si být jisti, že to v tomto i příštím životě bohatě 
využijeme.  
obsah.gif (1207 bytes) Proč člověk potřebuje boha?
 Dva roky jsem psal duchovní eseje abych se nakonec zeptal, zda 
člověk vůbec boha potřebuje a když, tak proč? 
Člověk potřebuje mnoho věcí ke svému životu. Teprve až má nouzi, 
pozná, co všechno potřebuje. A boha? A k čemu potřebuje člověk 
prezidenta? 
Společenský i soukromý život je s duchovním světem úzce spojen. 
Zda si to člověk uvědomuje, to je otázkou víry. Jsou lidé, kteří mají 
důkazy o tom, že duchovní svět a bůh neexistují. Jiní mají důkazy o 
existenci duchovního světa. Potkal jsem v životě mnoho lidí a 
poznal jejich názory, ale nepotkal jsem dva stejné lidi se stejnými 
názory. Je čas názory sjednotit alespoň v hlavních rysech. 
Mé hlavní pravidlo zní: člověk nesmí být na ničem závislý, tedy 
ani na bohu a duchovním světě. Bůh je rád, když mu nikdo nevisí 
na krku. Však i rodiče mají rádi samostatné děti. Nenuťte nikoho 
vzdávat bohu úctu oficiálním způsobem. Jaký má člověk vztah k 
bohu, jak jej potřebuje, jak spolupracuje a jak mu vzdává úctu, to 
je dáno kulturní úrovní, výchovou a posláním člověka samého. 
Bůh však plní své úkoly bez ohledu na duchovní vědomí 
společnosti. Hlavním úkolem kolektivu bohů Nejvyšší rady je 
vnesení kosmického řádu do spolupráce mezi obydlenými 
planetami, vyhledání a osídlení planet nových. Nejvyšší bůh 
planety odpovídá Nejvyšší radě za stabilitu a řád na své planetě, 
národní a přírodní bohové usilují o prosperitu svého národa a 
jeho bezpečnost. Duchovní průvodce člověka inspiruje a chrání. 
Všichni bohové a duchové dohromady pak usilují o celkový 
duchovní růst. 
Duchovní svět je stejně neklidný jako svět lidský. Bohové pro sebe 
a pro své lidi usilují o místo na výsluní, o prosperitu a trvalý růst. 
Měli bychom to svým bohům usnadnit a dobře si roz- myslet, 
komu budeme stranit, koho budeme prosit o pomoc, ke komu se 
budeme obracet. Cizí božstvo bychom měli ignorovat, zvláště když 
se neosvědčilo a přineslo nám utrpení a kruté zkoušky. New age si 
velmi vážím pro jeho maximální toleranci. Přináší lidem jedno 
důležité pravidlo: Věřit můžeš čemukoli, hlavně, když ti to pomáhá. 
Myslím, že je to dobrá zásada. Jen si myslím, že právě vlastní 
duchovní průvodce a vlastní bůh to s člověkem myslí nejlépe, však 
si to ověřte. 
Aby bůh zajistil stabilitu a prosperitu svého národa či své planety, 
musí se čas od času v dobách kritických obracet přímo na své lidi s 
aktuálním poselstvím. Jediné proroctví pro věk Vodnáře znáte. 
Minulá křesťanská proroctví byla již zrušena, ale jejich důsledek 
ještě zažijeme. Nyní musíme spojit své síly, abychom překonali 
důsledky proroctví apokalypsy. Inkarnovalo se mnoho zlých lidí a 
jejich jediným životním programem je násilí. 
Důležité je, abychom nedopustili, aby nás Rusové obsadili stejným 
způsobem jako v roce 1968. Tehdy přišli vojáci, vyhladověli, ale 
nám nebrali. Nyní by přišli jen teroristé. Jen se dobře podívejte, co 
se ve světě děje. Máte už zásoby? 
Máme-li přežít do roku 2010, musíme se spojit, izolovat zlé lidi a 
seznámit se s programem apokalyptických církví a sekt. Dále 
musíme hledat spolehlivé spojence a s co nejvíce národy se 
spojit. Zatím stále o nás rozhodují Rusové, zda můžeme tam nebo 
jinam. Tomu se musíme postavit. Doba nebude lehká, ale všichni 
bohové stojí na naší straně. Následujme je. Budeme mít jen to, co 
si sami prosadíme a zařídíme.
obsah.gif (1207 bytes) Naturismus
 Spojíme-li erotiku se svobodou a požitkářstvím, dostaneme 
naturismus. Je velmi příjemné rekreovat se bez oděvu a člověka to 
naplňuje silnou životní energií. 
Nikde jsem se necítil tak dobře jako při naturistické rekreaci. Měl 
jsem pocit absolutní svobody a načerpal jsem velkou životní sílu. 
Příjemně mi bylo na dece a ještě lepší to bylo ve vodě. Velmi 
povznášející pocit je být nahý v lese. Lidé, kteří naturismus 
nepoznali, jsou velmi ochuzeni. Naturismus oslavuje dílo 
Stvořitelovo, přírodu, svobodu, erotiku, lásku a přátelství. Pro- tože 
je naturismus zcela v souladu s přírodou, je podporován bohem 
Nejvyšší silou. Chcete-li se cítit svobodně a volně, načerpat nové 
síly, prožít příjemné chvíle, vezměte své milé a běžte na 
naturistickou pláž. 
Můžete zde potkat i stoupence Erota, kteří se částečně nebo zcela 
zbavili svého ochlupení. Také se zde stane, že muži ztopoří úd 
nebo že žena roztáhne nohy. Není to proti přírodě a nikoho to zde 
nepohorší. Nazí tam chodí všichni bez rozdílu věku. 
Nejspokojenější jsou však děti. 
Nikdy jsem neviděl spokojenější děti než ty, které nahé soutěžily. To 
bylo na naturistických sportovních hrách. Ty budou i letos a 
program je následující: dětský tanec, házení kruhů na tyč, házení 
míčků na cíl, skoky přes švihadlo, malování dětí i dospělých, 
twister. Zajímavé skoky do vody, zajímavá gymnastika, běh dětí, 
skok na dálku z místa, podlézání tyče, přetahování lanem a po 
skončení táborák. Druhý den: gymnastika dětí, plavání, pyramida 
(dospělí i děti), po obědě dětská MISS a MISSÁK, volba MISS natura, 
plavání na nafukovacích lehátkách (děti), úklid prostoru. Když to 
jen trošku půjde, soutěží se zúčastním. Jsou bezvadné a měly by být 
alespoň jednou do roka na každé naturistické pláži. 
Nejlepší by bylo, kdyby člověk všude tam, kam nyní může chodit v 
plavkách, chodil zcela bez oděvu. Naturistika by se tak rozšířila i 
do lesa a na sportoviště. Jen se budeme snažit uchovat si pěknou 
figuru, abychom nebyli buď přetloustlí nebo vychrtlí. Správné by 
bylo, kdybychom se na všech koupalištích mohli koupat bez 
oděvu, kdo by chtěl, mohl by se koupat v plavkách. Každému 
podle libosti. 
Je nejvyšší čas se přestat zahalovat. Zahalování způsobilo mnoho 
zla mezi lidmi. Především přemnožení, epidemie pohlavních 
chorob a sexuální deviace neuspokojených jedinců. Vezměme si 
příklad z přírodních národů. V Africe chodili domorodci nazí a 
jejich společenství přežívalo bez otřesů tisíce let. Pak přišli křesťanští 
misionáři. Zahalili muže a ženy a tím způsobili přemnožení. Takové 
množství lidí nemohla již příroda uživit a vypukl hladomor. 
Křesťané velmi ochotně poskytli humanitární pomoc, jenže spolu s 
ní přišla i moc světská, zahalená a přemnožená země se stala 
kolonií. Takže již vím, proč se měli Afričané zahalit. Však když jsme 
byli my Ruskou kolonií, také jsme se nesměli v přírodě odhalovat. 
Vztah mezi svobodou společnosti a odhalováním v přírodě je 
zřejmý. Dokud můžeme být v přírodě nazí, máme svobodu. Až nám 
naturistické pláže zruší, budeme hned vědět, že jsme o svobodu 
přišli. Sexuálně neuspokojeným lidem se totiž lépe vládne, snáze 
se podřizují autoritě.  
obsah.gif (1207 bytes) Pravidla partnerského soužití

kruh4.jpg (38604 bytes)

Kruh partnerského soužití vysvětluje základní pravidla 
partnerského soužití muže a ženy s cílem jeho dalšího rozvoje a 
bezkonfliktního průběhu. Ukazuje návaznost všech oblastí které je 
třeba rozvíjet. Vztah se počíná rozvíjet po vzájemném setkání na 
základě úcty a vyznání jeden druhému. Pokud úcta chybí, žijí tito 
dva lidé vedle sebe bez potřeby hlubšího vztahu. 
Musíme u budoucího partnera hledat jeho dobré i nedobré 
vlastnosti a posoudit, které převažují, zda dobré vlastnosti jsou 
hodny úcty a zda vlastnosti negativní jednou nebudou příčinou 
rozpadu vztahu. Nikdy nelze počítat s tím, že po svatbě se někdo 
napraví k lepšímu. K horšímu snad. Je chybou vstupovat do 
manželství s partnerem který nevyhovuje. Tehdy je vždy dobré 
prodloužit společný partnerský život bez sňatku. Také vyznání 
rozhodujícím způsobem ovlivní vztah. Je důležité nejen na počátku 
vztahu. Velmi ozdraví vztah, když se vyznání časem zopakuje. 
Na prosperitě vztahu pracují oba partneři také zcela samostatně. 
Každý vztah potřebuje hmotné zázemí, zdroje. Každý sám svojí 
prací tyto zdroje vytváří. Láska k partnerovi je silným motivačním 
prvkem. Muž je pro svoji novou partnerku schopen nemalých 
obětí, manželka, která je mu přítěží silně jeho aktivitu brzdí. 
Samostatnou prací každý z partnerů vytváří prostředky využitelné 
ve společném vztahu. Prostředky vytvořené za společného soužití 
využívají partneři stejným dílem. Tyto společné prostředky jsou 
důležitým limitujícím faktorem. Považuje-li je jeden z partnerů za 
nedostatečné, hrozí rozpad vztahu. Míra společných prostředků 
určuje životní standard rodiny a může být také prvkem důležitým 
při vzniku svazku. Budoucí partneři by tvorbu společných pro- 
středků neměli podcenit a odhadnout, zda přínos obou bude 
alespoň srovnatelný. 
Společné prostředky jsou východiskem pro sestavení programu 
rozvoje vztahu. Program sestavuje každý sám a vkládá do něj svůj 
díl seberealizace. O vztahu je užitečné přemýšlet, jak jej rozvinout, 
co všechno by se mohlo dělat, čím udělat partnerovi i sobě radost, 
protože tudy vede cesta ke skutečnému společnému partnerskému 
vztahu. Sobci,kteří nejsou schopni myslet na druhé, nemohou 
rozvíjet vztah, nemohou připravit společný program. Sami se tím 
trestají. Je dobré se zamyslet nad tím, co kdo dělal rád sám, zda by 
nemohl dělat s partnerem. Šťastni jsou ti, kteří mají společné 
zájmy. Šťastný je ten, jehož partner ve svém snění na něj 
nezapomíná. Pokud partneři spolu nemluví, pak ani spolu nežijí. 
Právě komunikace je vstupní branou k rozvoji společného vztahu. 
Při komunikaci si partneři sdělují své zážitky, plány, sjednocují svá 
stanoviska a názory. Právě schopnosti komunikace jsou 
východiskem pro společnou cestu životem. Komunikačním 
dovednostem má cenu se naučit. Patří sem schopnost asertivity, 
čili umět si vhodným způsobem říci o předmět svých tužeb a potřeb, 
umět sdělit svá přání. Dále musí umět partner vhodným způsobem 
reagovat na jednání svého protějšku tak, aby jej usměrnil je-li to 
nutné, pochválil, pokud si to zasloužil a hlavně aby ukázal, že 
partnera poslouchá a sleduje, že přemýšlí o tom, co slyší. 
Především v komunikaci se ventiluje napětí, které vzniká 
především z nejistoty. Naopak, při nezvládnutých komunikačních 
schopnostech napětí narůstá a často zbytečně. Pro rozvoj vztahu je 
důležité, že při komunikaci také partneři předkládají své plány pro 
společný život. Partner by měl mít pochopení a plány 
realizovatelné přijmout a podpořit. Čím více přijatých a 
realizovaných plánů, tím je vztah pevnější. To platí oboustranně. 
Plány by měli předkládat oba partneři. Závisí to však na postavení. 
Žena, která přijala důsledně ženskou roli, ráda přijme programy 
mužovy a nevadí ji, že sama nic neplánuje. 
Společný život pak se dá nazvat jako realizace dohody. Dohody 
sice nejsou nikde napsány, nikým podepsány, ale jsou. Každý 
před- pokládá plnění určitého společného dohodnutého programu. 
Takový program může být rutinní, každodenní, může však být i 
nový, ne- všední, sváteční nebo výjimečný. Každou společnou 
činnost je pak nutné dobře naplánovat, připravit,aby nevznikaly 
potíže, trapasy, nedorozumění nebo zklamání. Pro společnou 
dohodu je bezpodmínečně nutné, aby společné akce vyvolávaly 
pěkné společné prožitky. Oba partneři by prožité měli hodnotit 
stejně. Právě zde příslušníci dvou rozdílných duchovních směrů 
(náboženství, sekt) se mohou rozcházet názorově. Co se líbí 
jednomu, nemusí se líbit druhému. Právě v oblasti komunikace a 
společných prožitků silně vadí rozdílný duchovní základ. 
Společná činnost by měla zanechávat pěkné zážitky. Právě kvalita 
zážitků ukáže pevnost vztahu. Kdo se snaží, aby jeho partner měl ze 
společných akcí pěkné vzpomínky, dobře investuje. S ohledem na 
tuto okolnost by se měli lidé seznamovat tam, kde se cítí nejlépe. 
Komu se líbí v hospodě, ať se seznámí v hospodě. Komu se líbí v 
přírodě, tam se má seznámit. Pěkné prožitky vytvářejí společnou 
pokladnici, kterou jednak nikdo nemůže zcizit, pak také je 
zdrojem životní energie v dobách těžkých a krizových. Blaze je těm 
partnerům, kteří se dobře cítí ve stejném prostředí při stejné 
činnosti. 
Pěkné společné prožitky otevírají citový prostor pro erotiku a sex. 
Po takové přípravě je naplnění erotického vztahu velmi silně citově 
podloženo a především ženy tuto přípravu potřebují. Sex je pak 
přirozeným zakončením v kruhu rozvoje partnerských vztahů. 
Sexuální aktivity patří do výhradní kompetence zúčastněných 
partnerů, tito mohou svoji sexuální aktivitu vést směrem, který 
oběma vyhovuje a nikdo cizí nemá právo se k tomu vyjadřovat. 
Nikdo nemá právo určovat optimální počet dětí, přijatelný způsob 
realizace nebo dokonce sexuální aktivitu omezovat nebo 
podmiňovat plozením dětí. Pokud někdo má snahu předat své 
sexuální zkušenosti, je to dobré s tím, že se nesmí nikomu 
vnucovat. 
Takto ukončený kruh nabízí opět návrat k vyznání, tentokrát na 
vyšší úrovni vztahu. Po takovém sblížení je možné vztah dále 
rozvíjet. Je přímo darem od boha, sejdou-li se partneři, kteří dokáží 
překonat rozdíly svých individualit a vztah trvale rozvíjet. 
Nejlépe jsou na tom ti, kteří svůj život zasvětili jednomu bohu 
cestou jednoho ducha, jedné víry, tito jdou po jediné cestě, ob- 
darováni láskou a pohodou. Kruh je nekonečný. Snaha získat 
skutečně vhodného partnera se vždy vyplatí. Škoda je každého dne, 
který je zkažen partnerským nesouladem.  
obsah.gif (1207 bytes) Dvojrodina
  Žít s partnerem ve věrném a trvalém svazku, ve kterém se 
konflikty snadno řeší, je snahou a cílem většiny osob. Společnost 
by měla při seznamování mladých i těch starších pomoci. Jsem o 
tom bytostně přesvědčen a proto se i já na tomto úkolu podílím. 
Osamělí lidé musí mít možnost se seznámit s vhodným 
partnerem podle svého věku, zájmů, výšky a existenčních 
možností. 
I když by toto vše bylo zajištěno, partneři vstoupili do manželství
na základě dobrovolnosti za nejpříznivějších podmínek, stává se, že 
se jejich cesty rozcházejí a vztah se stává konfliktním. Praxe 
ukazuje, že temperamentní žena opouští usazeného muže, ale 
temperamentní muž neopouští usazenou ženu, ale hledá si 
milenku. Partnerské vztahy se komplikují a soužití se stává 
nesnesitelným. Manžel si našel milenku, milenčin manžel si našel 
také jinou ženu pro intimní soužití a manželské vztahy se 
rozplétají do dlouhých vztahových řetězců. Taková situace pak 
snadno způsobí šíření po- hlavních nemocí, stejně snadno jako 
střídání partnerů. 
Je nutné najít řešení ve prospěch všech, kteří se v manželství nudí 
a nakonec i pro všechny manžele, aby se našel způsob, jak jejich 
vztah obohatit. Tímto řešením je dvojrodina. Manželství bude 
institucí, ale dvojrodina bude vždy formálním vztahem. Ve chvíli, 
kdy se manželům zdá, že by se dal jejich vztah obohatit, najdou si 
vhodný pár, jiné manžele, mohou to být zcela neznámí a vhodně 
se doplňující nebo to budou bývalí milenci, nezáleží, jak se sejdou, 
jen aby byla záruka, že se jejich vztah bude dále rozvíjet. Lze 
očekávat, že dojde i na intimní vztahy, proto na počátku nového 
vztahu se nechají všichni otestovat, zda nejsou nositeli nějaké 
nemoci. Jisté je, že když se milenecké vztahy realizují v rámci 
dvou manželství, cesta šíření nemocí se zastaví. 
Podle partnerského vztahu se materiální zdroje i program tvoří 
každým z partnerů zvlášť. Pak společné akce realizují společně. 
Společně však také musí denně řešit potíže a problémy spojené s 
výchovou dětí, se zajištěním materiálních podmínek i s hledáním 
místa ve společnosti. Vše toto kalí nedobrými vzpomínkami 
vzájemný vztah a pokud zlé vzpomínky převládnou, vztah se 
rozpadá. Co se týče dvojrodiny, pak jsou na zajištění existenčních 
podmínek partneři dva a na společné prožitky a na všechno pěkné 
jsou pak již partneři nezatíženi neúspěchy. Toto je princip. 
Partneři se ve dvojrodině scházejí k prožití pěkných chvil. Ne- jde 
jen o intimní milenecké pouto, jak by se mohlo zdát, jde zde o 
vše pěkné a příjemné, co lze prožít. Jistě najdou společné zájmy dva 
ze čtyř než sami dva manželé. 
Jiní si budou vzájemně vypomáhat. Ženy si vypomohou při vaření, 
při hlídání dětí, muži při údržbě domu. Mohou si vyměnit 
zkušenosti a poradit si, trávit spolu večery, rekreovat se, sportovat 
a jinak se bavit. Pokud jde o pohlavní styk, mohou jej čtyři lidé 
realizovat nejméně v sedmi kombinacích. 
Nejde však především o erotiku a sex, ale o celou řadu forem 
soužití. Muž má kamaráda, žena kamarádku, muž má manželku a 
milenku nebo kamarádku, žena má manžela a milence či 
kamaráda. Spolu mohou dělat cokoliv. Jedna z žen může zůstat v 
domácnosti mnohem snáze, když další tři osoby na společnou 
domácnost vydělávají. Jeden z těchto čtyř může mít genetickou vadu 
a přesto ne- zůstane v životě bez dětí. Bude vychovávat děti svých 
partnerů jako své vlastní. Když jeden ze čtyř osob přijde o místo a je 
bez práce, pak to snáze zvládnou než ve dvojici. Když jeden z 
manželů zemře, druhý nezůstane sám, žijí tři a jsou-li mladí, snáze 
získají nového partnera. 
I děti mají výhody. Žijí ve větším kolektivu a to dětem dělá dobře. 
Sobeckost zde nemá místo a je více možností ke hrám. Snad je i 
menší pravděpodobnost, že skončí v závadných partách nebo že se 
chytnou drog. 
Celkové náklady na bydlení klesnou a dvojrodina ušetří na 
topení, osvětlení, za televizi a rozhlas a další věci. Společnost by 
toto řešení měla podporovat. Především by se měly stavět byty 
vhodné pro dvojrodinu a vyrábět automobily pro šest osob. 
Ve svém důsledku pak bude dvojrodina ochranou proti nudě, 
nevěře i rozvodům, obohatí manželský život, pomůže překonat citové 
a existenční potíže při úmrtí jednoho z partnerů. Žije-li dvojrodina 
společně v jednom bytě, sníží se náklady na provoz bytu. Spojí-li se 
dvě rodiny ke společným akcím, nemusí ještě o dvojrodinu jít. Ve 
dvojrodině nemusí být dáno, která žena patří ke které- mu muži a 
tak se zde otevírá prostor k soutěži. Muž má konkurenta, žena 
konkurentku. Všichni se musí snažit o bezkonfliktní vztahy. 
Zkušenosti s takovými vztahy již ve světě mají, poznejme je. 
Spojení dvou nebo i tří manželství s cílem společného života může 
mít různé formy. Od občasných schůzek až po stav, kdy není dáno, 
která žena patří ke kterému muži. Každá forma má své mnohé 
výhody, ale může mít i úskalí. V mnoha manželstvích má některý z 
partnerů tuto instituci k prosazování svých negativních vlastností. 
Často můžeme být svědky majetnického vztahu k celé rodině. K 
partnerovi, dětem, domácnosti. Žena má pocit, že jí manžel patří, že 
jí patří děti a že jen ona bude rozhodovat o běhu domácnosti. Stará 
se o domácnost, myslí to se všemi nejlépe, dělá vše pro jejich 
dobro, všichni poslouchají její příkazy a pak na- jednou zjistí, že 
jsou děti na ni hrubé a manžel že se realizuje někde jinde. 
Manželství je především dialog a společná akce a nejhodnotnější 
jsou pěkné společné prožitky. Sobecký partner ne- může žít ve 
společné domácnosti dvojrodiny. 
Dalším nepřijatelným partnerem je násilník nebo alkoholík nebo 
osoba jinak závislá. Každá závislost odvádí člověka od 
partnerského vztahu a vede jej do izolace. Člověk musí být 
schopen se čehokoliv vzdát. Násilné povahy nejsou schopny 
žádného partnerského soužití. Právě soužití dvou rodin je velmi 
citlivé na povahu zúčastněných osob. Povahy konfliktní nebo 
sobecké nemohou vstupovat do dvojrodin a neměly by vstupovat 
do manželství vůbec. Dvojrodina má však jednu moc: proti 
nevhodným vlastnostem jednotlivce se mohou spojit tři osoby a 
uložit ultimátum. 
Je-li někdo vyhraněná osobnost a neshodne-li se v kolektivu 
partnerů, pak může kolektiv opustit a hledat si podobně zaměřené- 
ho partnera. Opuštění rodiny jednoho ze čtyř partnerů není 
rozpadem rodiny a všichni zúčastnění včetně dětí to snáze 
překonají. Děti jsou silně citově vázány a na dospělých zcela závislí. 
Při- jímají životní postoje a hodnoty a těžko berou ztrátu blízké 
osoby. Ale stejně snadno navazují kontakt nový. Nemysleme si, že 
pro děti je opuštění rodičem nenahraditelnou ztrátou. Někdy je to 
dokonce dobře, když jeden z rodičů rodinu opustí. Já osobně jsem 
na rozvodu rodičů vydělal, vychovala mne babička a ta byla 
jedinečná. Děti potřebují dospělé, kteří jsou schopni lásky. A ty 
mohou najít všude tam, kde tráví většinu dne. Poznejme společná 
manželství. Věřím, že se osvědčí z mnoha důvodů.  
obsah.gif (1207 bytes) Vyznání
 Vyznání, uznání a úcta jsou vstupní branou i cílem partnerského 
vztahu. Z uznání, úcty a sdělené lásky vycházejí všechny cesty a 
po bezkonfliktním průběhu se zde opět setkávají. Každý, komu na 
rozvoji vztahu záleží, nezapomíná na projevy úcty a lásky 
partnerovi. 
Setkáváme se s lidmi za nejrůznějších okolností a vždy se snažíme, 
aby se budoucí vztah předčasně neukončil naší vinou. Jsme 
pozorní, investujeme podíl důvěry a přátelství. Může se však stát, že 
nejsme s novým partnerem spokojeni nebo ho nepotřebujeme 
nebo už nám nezbývá prostor, energie a čas na to, abychom 
udržovali pravidelné styky. Pak je dobré vztah ukončit ujištěním: 
budete-li cokoliv potřebovat, sám se kdykoliv ozvěte. Přeji všem, 
aby se jejich vztah nevyhrotil v konfliktu a jeden z nich nemusel 
prohlásit: bude lépe, když nebudeme vyhledávat vzájemný 
kontakt. Kuriózní situace nastane, když pán prohlásí: sem již 
nikdy v životě nepřijdu! A za malou chvíli se vrátí pro klobouk. 
Mám však na mysli všední příběhy a všední dny, ve kterých se 
pravidelně scházíme se členy rodiny a přáteli. Vždy se snažme o 
rozvoj vztahů tím, že ve vhodnou chvíli projevíme svoje uznání a 
projevíme partnerovi svoji lásku. Jistě, že i on se tomu naučí. 
Rodiny procházejí konfliktními situacemi. Příčiny těchto konfliktů 
jen málokdy mají původ ve vztahu samotném, obvykle jsou 
zaviněny vnějšími příčinami. Hledejme sami pro sebe příčiny a 
věřme svému partnerovi. I kdyby selhal partner, nepomůže mu 
kritika, ale povzbuzení. Naopak, zapříčiní-li kolizi či neúspěch jev 
vnější, byli bychom sami příčinou odcizení, kdybychom obvinili z 
neúspěchu svého partnera. Víra v úspěch je tou nejlepší zárukou, 
že se úspěch skutečně dostaví. 
K projevení uznání je vhodná chvíle vždy, když se něco povede, 
když se ukončí úspěšně jakákoliv činnost. Žena uvaří oběd na kterém 
si dala záležet? Muž její snahu ocení: Dnes mi opravdu velmi 
chutná. Muž opravil domácí spotřebič? Žena jej pochválí: Věděla 
jsem, že to spravíš, ty umíš všechno spravit. Žena naučila novému 
děti? Muž její úspěch musí ocenit! Muž byl úspěšný ve své práci? 
Žena uzná jeho profesní kvality. 
Vyznání je nutné pro rozvoj partnerských a manželských vztahů 
pravidelně a stále opakovat. Vhodný okamžik nastává o výročích 
setkání a svatby, o narozeninách a svátcích. Je jedno, kdo s 
vyznáním začne. Může muž i žena. Je nutné dodržet jednu 
podmínku: Ve chvíli vhodné pro vyznání musí být oběma velice 
dobře. Bude to ve chvíli rekreace, po intimní chvíli, ve chvíli 
vzácné shody, při dobrém jídle a pití, ve chvíli, kdy jsou oba pro 
vyznání naladěni. Připravme si slova vyznání předem. Je krásné, 
když to zní jako báseň. Od prostého: Mám tě moc rád a je mi s 
tebou vždy dobře, přeji si být s tebou co nejvíce, až po pokus o 
básnické dílo: Jsem-li kdekoliv, myslím na tebe, na tvoji krásnou 
tvář a oči které jsou hluboké a milé, těším se na chvíli, kdy 
budeme spolu, kdy tě vezmu za ruku a pohladím po tváři. Nejlépe 
mi však je s tebou, kdy tě mohu hladit po vlasech a ramenou, kdy 
cítím tvoji vůni nejmilejší z tisíce a kdy tě mohu poslouchat, tvůj 
sametový hlas plný lásky a něhy. 
Není těžké sestavit text vyznání, vždy budeme vycházet z toho, co 
se nám na partnerovi nejvíce líbí, co chceme od partnera dále 
dostávat a na co se těšíme, když spolu nejsme. Vyznání můžeme i 
napsat na pěkné tištěné přání. Nezapomeňme však připsat jméno, 
aby si snad partner nemyslel, že to máme pro všechny.  
obsah.gif (1207 bytes) Chvála nahoty
 Každá společnost má svůj zvláštní vztah k nahotě. Nahota se může 
stát objektem politického sporu nebo náboženských předpisů, vždy 
však má vliv na lidnatost země. 
Platí, že všeho má být přiměřeně, tedy všeho s mírou. To platí i o 
nahotě. Když jsou lidé zahaleni vždy a všude nebo dokonce mohou 
se milovat pouze když plodí děti, míra populace vždy vyroste na 
mez únosnosti. Co je společnost schopna uživit, to se narodí. To 
však je rysem rakovinné společnosti. Člověk je vždy ničícím prvkem 
v přírodě a i pro stav populace platí ono všeho s mírou. Záleží na 
dohodě a na zvyklostech, zda lidé budou chodit nazí nebo 
oblečení. Však u malých národů se setkáme s nahotou, u velkých 
ne. Když křesťané Afričany zahalili, Afričané se přemnožili nad 
míru únosnosti a začali trpět hladem. Zatímco přírodní nahé 
národy žijí bez problémů po tisíce let, zahalené velké národy mají 
problémy s přelidněním a jejich civilizace často končí zničením a 
novou obnovou, je tedy nestabilní. 
Vyzvat křesťanskou společnost, aby se svlékla a aby všichni chodili 
aspoň v létě nazí, je nemožné. Nový zákon sice nijak ne- upravuje 
nahotu, nikde o ní nepíše, ale píše o jakémsi smilstvu, ani neví, 
co to všechno znamená, ale myslí si, že proto nemají chodit nazí. 
Vztah k nahotě spíše souvisí se systematickou výchovou křesťanů 
ke studu. Nahota a sex byly omezovány dokonce i v rámci 
manželství. Ovšem naše doba se vyznačuje názorovou pestrostí a 
mnozí mají k nahotě velmi blízko. Dobrá tedy. Ať křesťané důsledně 
dodržují své přijaté pravidlo, že sex je možný pouze v manželství a 
pouze za účelem plození dětí. Jistě budeme pak nuceni přijmout 
opatření na omezení porodnosti, protože základem stability příští 
společnosti je omezení lidnatosti na třetinu až polovinu 
současného stavu. 
My, kteří křesťany nejsme, se budeme plně oddávat nahotě, 
naturismu a sexu. Já osobně jsem bez oděvu velmi spokojený, jen 
když mi není zima. Celý den bych mohl nahý chodit. Každému 
podle jeho libosti. Kdo nechce, ať chodí zahalen. Mně stačí, když 
zahalení nebudou naháčům závidět a nebudou je odsuzovat. Však 
uznávám, že i zde platí jistá pravidla. 
Především budeme chodit nazí doma, mezi svými, uprostřed své 
rodiny. Dospělí i děti. Dopřejeme si svobody i pokud žijeme ve 
dvojrodině. Můžeme si večer nazí sednout do kruhu a povídat si 
nebo hrát nějaké hry. 
Největší radost mi však přináší naturismus, nahota při rekreaci a 
sportu. Všude by měli mít vyhrazená místa na naturistické 
koupání a slunění, pozor jen na ozónovou díru. Také do lesa by 
měli mít přístup naháči. Však dětem nahota připadá zcela 
přirozená. Na nejrůznějších sportovištích by se mohli lidé 
realizovat bez oděvu. Někteří naturismus provozují jen v létě, jiní 
po celý rok. Někteří naturisté v zimě nazí lyžují. Všichni by však 
měli mít možnost společně s jinými rodinami i s dětmi zajít do 
sauny nebo na taneční naturistickou zábavu. Kdo jednou pozná 
kouzlo nahoty, nechce se ho vzdát. 
A co si od společné nahoty slibuji? Především je to forma prožívání 
svobody a volnosti. Člověk při tom intenzivně odpočívá a nabírá 
životní sílu. Odpadnou starosti s předčasnou sexualitou a sexuální 
deviací. Lidé budou zdravější, především duševně. Hlavně se však 
lidstvo nebude přemnožovat. Roztažené nohy a postavený úd zde 
nevadí. Jen dráždění a sexuální vzrušení patří někam jinam, patří 
ke stálým životním partnerům a jejich soukromí.  
obsah.gif (1207 bytes) Muž a žena
 Na téma muž a žena toho bylo již mnoho napsáno a mnoho 
napsáno ještě bude. Proto moje úvaha nebude dlouhá. Budu se 
snažit říci jen to, co pokládám za nejdůležitější. 
Za úplně nejdůležitější považuji soukromý charakter vztahů. Nikdo 
nemůže předepisovat, jak mají muž se ženou jednat, co mají dělat a 
co mají dodržovat. Je to jejich věc, jednat spolu budou podle toho, 
co jim nejlépe ve vztahu vyhovuje a na čem se dohodnou. To, že 
se dohodnout mají, považuji za nejdůležitější. Vše, co napíši dále, je 
jen moje doporučení. Myslím si, že to má vztah mezi mužem a 
ženou upravovat, ale nelze to vyžadovat. 
V celém kosmu existuje mužský a ženský princip. Jsou v 
dialektické jednotě, ale nejsou to zásadní protiklady. Vzájemně se 
doplňují a otevírají prostor spolupráci. Mám-li popsat tyto 
principy, pak uvažuji, jaké jsou společné znaky žen a samic vůbec. 
Nebo mužů a samců vůbec. Oba tyto principy jsou rovnocenné, není 
žádný nadřazený nebo podřadný. Tedy mužský princip podle 
mého názoru má tyto vlastnosti: má organizační schopnosti, chce 
vládnout a rozhodovat, rád se předvádí, rád vyniká tělesnou silou 
a rád soutěží. Žena se zase stará o děti a domácnost, podřizuje se 
mužovu rozhodnutí, přijímá spíše pasivní roli. Výčet není úplný, 
někdo by s těmito vlastnostmi možná nesouhlasil, ukázal jsem 
však, kde hledat rozdíly a jak principy popsat. 
Tyto rozdíly jsou nejlépe patrny tehdy, když se mužský duch 
inkarnuje do ženského těla nebo naopak. Stává se to asi ve třech 
procentech. Pak jsme svědky homosexuality. U žen je vždy jedna z 
partnerů s mužskými rysy a u mužů jeden z partneru má rysy 
ženské. Muž a žena mají prý žít v manželství a jeden druhému 
patřit. To je naše neštěstí. Především nesouhlasím s tím, aby jeden 
druhému patřil. Dva lidé, životní partneři si patřit nemají. Mají se 
k sobě pěkně chovat, navzájem si pomáhat, důvěřovat si, vztah 
rozvíjet, rozvíjet důvěru a solidaritu, naučit se komunikovat a 
mnohým dalším dovednostem tak, aby na základě harmonického 
vztahu se rozhořela partnerská láska. Zamilovanost je 
východiskem, ale hluboká láska je následkem harmonického 
vztahu. 
Láska je majetkem toho, kdo miluje. Nemůže být ničím 
podmíněna, nemůže také být nástrojem vydírání. Jestli muž ženu 
miluje nebo naopak, musí svůj vztah projevit správným 
způsobem. Nedá se ležet na kanapi a láskyplně se dívat na ženu, jak 
pracuje. 
Co s manželstvím? Je to jakási definitiva pro muže i ženu, je to 
záruka, že jeden druhého neopustí, že děti budou žít v úplné 
rodině. Vyhovuje to státní moci, mají přehled, jsou zjednodušeny 
majetkové poměry. Ale tento vztah je i kontraproduktivní, tedy 
má i své stinné stránky. Manželé přestávají o sebe usilovat, 
nemusí vztah obnovovat, vše je definitivní. Také se říká, že 
manžele spojil bůh. Ale bůh nikoho nespojuje, ani nemůže. O 
partnerství mohou rozhodovat pouze muž a žena sami. Je pravda, 
že mohou po- prosit boha, aby je inkarnoval tak, aby spolu prožili 
několik životů, ale jinak je bůh spojit nemůže. 
Manželství se pak stane nesnesitelným poutem pro muže nebo 
ženu. Ten druhý se nesnaží vnášet do vztahu pohodu a lásku. 
Manželství řeší pouze formální stránku vztahu. Pokud se partneři 
dohodnou, ať se vezmou, ať se stanou manželi. Kdo však o to 
nestojí, může na tom vydělat, když do manželství nevstoupí. Znám 
partnery kteří nejsou oddáni a jejich vztah je pevnější než u 
mnohých manželů. Otevřeme možnosti uspořádání vztahu, ať je z 
čeho vybírat. Manželství, partnerství nebo společný život více 
partnerů.  
obsah.gif (1207 bytes) Stop AIDS
 Na konci druhého tisíciletí žijeme na celém světě se zajímavou 
chorobou. Je úplně jiná, než všechny předcházející tím, že napadá 
imunitní systém člověka,má velmi dlouhou inkubační dobu, nelze 
ji léčit a víme, jak ji předcházet a přesto to nedokážeme. Mocní se 
snaží zatajit její původ. Tvrdí, že v padesátých letech švédský 
námořník po návratu z Afriky onemocněl neznámou nemocí a 
zemřel. Z uschované krve lékaři zjistili, že měl AIDS. Neznám 
případ, kdy by lékaři připustili, že neznají příčinu smrti a uschovali 
pacientovu krev, kromě toho úmrtí na AIDS má vždycky jistou 
příčinu. Muselo několik nemocných zemřít na nemoc, kterou 
mívají kojenci, aby AIDS vzbudila podezření lékařů. Také jsem 
slyšel názor, že nemoc AIDS v sobě nosily opice a krví ji přenesly 
na člověka. 
Proč by se pak opice používaly jako pokusná zvířata při hledání 
léku, vždyť by všechny zkoušky byly neplatné, když by opice 
mohly nosit vir bez onemocnění. Osobně jsem přesvědčen o tom, že 
tuto nemoc k nám přinesli mimozemšťané poté, co byli zabiti a 
jejich krví si někdo potřísnil ruce. Myslel jsem si to dříve, než totéž 
napsali někdy v prosinci 1992 v časopisu ABC. Také si myslím, že 
AIDS je ona nemoc připomínaná v Písmu jako Boží soud. Je tam 
také psáno, že "ty dny budou zkráceny, jinak by nepřežil nikdo", 
což odpovídá. Mí meditující přátelé mi sdělili, že někdo již zná lék 
na AIDS, ale ještě ho nesdělil. Musím ale zklamat všechny, kteří si 
myslí, že to jsou tabletky nebo vakcína. Ne, AIDS nelze léčit, kdo je 
jednou nakažen, musí zemřít. Na konci křesťanského věku, kdy se 
lidé tolik bojí tělesné smrti a nevěří ve věčný život, je to opravdu 
trest. 
Ten lék se nazývá změna sexuálního života. Nyní, když víme 
jakými způsoby se AIDS šíří, můžeme také přijmout cestu nápravy. 
Předem musím připustit, že AIDS bude již s námi věčně, bude nad 
námi viset jako Damoklův meč a skosí nás vždy, když zapomeneme 
na přirozené jednání a chování. Také je nutno vědět, že současný 
duchovní základ, současné náboženství, nikdy nemůže najít způsob, 
jak se AIDS zbavit, ani jak její postup zastavit. Křesťanství žá- dá 
věrnost jednomu partnerovi, ale to žádalo již přes tisíc let a stejně 
se Evropa stala několikrát místem pandemií pohlavních chorob. 
Sexu nelze bránit, je to přirozená lidská potřeba. Jedinou cestou je 
urovnat názory na sex a najít způsob, jak vrátit sex do přirozených 
kolejí. Je nutné si uvědomit, že jiná cesta není. Tuto cestu již našli 
Květa Jarmarová a Mojmír Jaroš a popsali ji v knize Magie sexu. 
Jde o to žít s partnerem tak bohatým sexuálním životem, že ani 
jeden pak nezatouží po uspokojení s cizí osobou. Knihu 
doporučuji k přečtení. Je jednou z cest k bohu. Nebo si snad někdo 
stále myslí, že bůh stvořil člověka jako tvora se sexuálním pudem, 
aby ho pak za sexuální projevy trestal? Na- opak, sexualita souvisí 
se životní energií, zdravím, soudržností rodiny a životním 
optimismem. 
Za rozšíření této nemoci nesou plnou odpovědnost moralisté 
zakazující erotiku a sex, propagující a pěstující stud, povolující 
sexualitu jen za účelem plození dětí s cílem získat pro panovníka 
lidnatý stát. Lidnatý stát je zapotřebí pro vedení válek a pro 
tvorbu nadhodnoty prostými lidmi. Nyní, když tyto dva úkoly za 
člověka převzaly stroje, otevřela se konečně člověku cesta ke svobodě. 
Dříve vedly reformní snahy k tomu, aby se bohatí vzdali svého 
nadbytečného bohatství, nyní mohou vést k tomu, aby bohatými 
byli všichni. Jak tedy dosáhnout zastavení a odstranění ne- moci 
AIDS, která jinak hrozí likvidací všeho lidstva? 
1) Je nutné se zbavit studu. Kde má stud hranice? Ostrá a zjevná 
hranice je tam, kde muži ztopoří úd a žena roztáhne nohy. Dál se 
již jít nedá, pak již mineme hranice sexuality a přejdeme k ne- 
chutnostem nebo násilí. Studu se zbavíme ve chvíli, kdy si na 
ztopořený úd zvykneme na obrázcích, ve filmu i na koupališti. 
Druhá hranice je nejasná. Mladá dívka se může zastydět, když ji 
někdo přistihne, jak si zkouší nové šaty, žena, když ji někdo u- vidí 
bez sukně, muž se může stydět svléknout se u lékaře. Hranice studu 
jsou nejasné. Pohybují se podle společenského klima. Pak ovšem 
je stud jen jakousi společenskou dohodou. Byl uveden do života 
křesťanskými farizeji usilujícími o maximální vzrušivost mužů i 
žen. Mají snad naháči v Africe potíže se sexualitou? Snad jen tam, 
kam přišli misionáři kázat o morálce. Zahalili ženy, ale naučili je 
souložit, například je naučili misionářskou polohu, kterou neznaly. 
Národ se přemnožil, vyhladověl. Za misionáři následovala 
humanitární pomoc a za ní už jen kolonizátoři. 
2) Odmítnout skutkovou podstatu trestného činu "hrubá 
neslušnost". Když se svlékneme do naha na naturistické pláži a 
užíváme si pohodlí na slunci i ve vodě, je vše v pořádku. Zajdeme-
li však za tabulku oznamující konec pláže, stali jsme se hrubě 
neslušný- mi. Jak je vidět, je to opět otázka dohody. Musí platit, že 
u vody, v lese, v rekreačních objektech a vůbec všude tam, kde 
není předepsaný určitý oděv, mohou být lidé nazí a nikdo se 
nesmí pohoršovat. 
3) Sexuální život nesmí být nikdy ovlivňován osobami kterých se 
bezprostředně netýká. Nikdo nesmí životním partnerům určovat, co 
je v sexu dobré a co ne, kolikrát ano a kdy ne a za jakých 
podmínek a když se to nedodrží, tak jaký bude trest. S tím souvisí 
i nepřípustnost bránění v sebeukájení. To vše za předpokladu, že 
každý si své sexuální potřeby uspokojí v ústraní, tak, aby další 
osoby neobtěžoval. Vhodným místem je takové, kde se dá 
předpokládat, že tam nikdo cizí nepřijde. Každý musí mít možnost 
své sexuální potřeby uspokojit způsobem, který mu vyhovuje a 
který vyhovuje současně i jeho partnerovi. To platí i o osobách 
žijících v mimořádných podmínkách jako je vojenská služba nebo 
odnětí svobody. 
4) Sexuální život partnerů musí být tak pestrý a zajímavý, aby si 
partneři zcela vyhověli, plně se uspokojili a svůj vztah rozvíjeli. Pak 
nedojde k potřebě mimopartnerského vztahu. Tuto cestu nám 
ukázali Květa s Mojmírem, jak je zde již uvedeno. 
5) Důležitým stabilizujícím prvkem je vhodný výběr partnerů. Ne- 
ní dobré, když rodiče vyberou svým dětem životního partnera aniž 
by se mladí k tomu mohli vyjádřit. Není však také dobré 
ponechat mladým úplnou volnost. Jsem přesvědčen, že nejlepším 
řešením je, když rodiče nebo jiní zprostředkovatelé provedou 
předvolbu, základní výběr a mladí si v tomto předvýběru partnera 
najdou sami. Takový výběr musí sledovat zásady čtyřčlenné 
společnosti a duchovní orientaci. Považuji to za tak důležité, že se 
tomuto sám budu věnovat. 
6) Vždy se stane, že se některá rodina nepovede. Vztah se přes- tane 
rozvíjet a partneři cítí k sobě odpor. Pak navrhuji nalézt druhou 
nepevnou rodinu a tyto dvě rodiny spojit ke společnému životu. 
Starosti zůstanou doma a nový vztah je schopen ventilovat 
nepříjemné tlaky. Také uspokojení sexuálního pudu má náhle 
více možností. 
7) Důležité také je, aby partneři na počátku svého nového vztahu 
spolu zašli na test přítomnosti viru HIV způsobujícího AIDS. Je to 
projev úcty a odpovědnosti. Pak teprve AIDS ustoupí.  
obsah.gif (1207 bytes) Jak žít láskou
 Kdo chce bezkonfliktně a spokojeně žít, musí žít láskou. Vždyť 
soulad vidíme všude v přírodě, je to přírodní zákon. Kdyby člověk 
neměl svědomí, nemohl by své chování ovlivnit a vyhynul by jako 
druh. 
V současné době však je velmi těžké žít láskou, nechce-li být člověk 
vysmíván a zneužit. Život láskou má proto svá pravidla, která 
ukazují, jak žít a pro koho a současně ukazují jak bránit své 
soukromí. 
Člověk žijící láskou má především rád všechny lidi bez rozdílu a k 
tomu všechny živočichy hmyzem počínaje, mimo jiné psy, kočky a 
koně. Žádného živočicha nezabíjí jinak, než že se má ten stát jeho 
potravou. 
S láskou k lidem je to jiné. Ne všichni si naši lásku zaslouží. Je 
však jisté, že láska je vztah jednostranný a často neopětovaný. 
Máme-li někoho rádi nebo ne, z toho ještě neplyne, jak se k němu 
budeme chovat. Pamatujme si, že nikdo není bez příčiny zlý. 
Zloba a zkaženost vychází často ze špatné výchovy, 
neuspořádaných vztahů, neuspokojení existenčních potřeb nebo ze 
služby špatnému systému. Takové lidi můžeme jen litovat. 
Nedovedou žít plným a radostným životem. Jistě se stále něčeho 
obávají, před něčím utíkají. Klidně je můžeme mít rádi. To ovšem 
neznamená, že bychom s nimi měli spolupracovat tak, abychom 
byli sami v nevýhodě. Máme právo člověka nebo systém 
odmítnout a nespolupracovat. Jsme-li však ke spolupráci čímkoliv 
přinuceni, spolupracujeme jen podle předem stanovených 
pravidel a nikdy ne více, než je třeba. Připomněl bych rád 
zkušenost navrátilců z druhého života. Po- tvrdili, že při vlastní 
životní retrospektivě byli vyzváni, aby na vše zlé zapomněli a 
nemysleli na mstu. 
Mnoho lásky budeme potřebovat pro děti ve věku do puberty. Ve 
věku puberty se stávají samostatně orientovaní a už nejsou tak 
zranitelní. Do puberty jsou však děti plně odkázaní na jednání 
dospělých. Děti, i ty cizí, musí mít jistotu, že u dospělých vždy 
najdou pochopení a pomoc v jakýchkoliv potížích. Vždyť v přírodě 
to funguje také. Cizí zvířecí druh se často ujímá opuštěných mláďat 
a pomáhá jim. Při výchově dětí potřebujeme trpělivost. Nikdy 
nebraňme samostatné aktivitě dětí tam, kde nehrozí žádné 
nebezpečí jen proto, že by to, oč usilují, bylo možné provést daleko 
lépe. Vždyť vlastní zkušenost je jedním ze tří zdrojů poznání. 
Nikdy nesmíme svěřené mladé lidi zahnat do situace, kterou by 
oni sami nedokázali vyřešit. 
Život v lásce vyžaduje vyspělou osobnost, která dokáže ubránit své 
vlastní zájmy. Mstivost se projevuje tam, kde člověk nedokáže 
vyřešit jakoukoliv situaci mírnějšími prostředky. Lásku budeme 
také projevovat k vlastnímu národu například tím, že budeme 
dávat v obchodě přednost vlastnímu zboží před importovaným, 
budeme chránit vlastní inteligenci a vlastní kulturu před cizí, 
však je to i v našem osobním zájmu. Mít rád není slabost, ale dar 
související s osobní svobodou. 
Žít láskou znamená respektovat zájmy a přání všech partnerů. Nic 
nepodnikat proti jejich přání, vše musí být předmětem dohody a 
projevení přání. Vlastní láska není důvodem k znásilňování druhé 
osoby. Musíme znát přání těch, kterým chceme dělat radost a 
podle toho se k nim chovat. Žít láskou také zakazuje mstu. Můžeme 
však ty, kteří si naší lásku nezaslouží, opustit a odmítnout 
spolupráci.  
obsah.gif (1207 bytes) Etické normy rodinné výchovy
 1) Stát prostřednictvím rodiny uspokojuje hmotné potřeby dítěte a 
garantuje mezinárodně uznávaná práva dítěte. 
2) Rodiče jsou rozhodujícími faktory ve výchově. Jsou dítěti 
vzorem ve správném jednání a přenášejí na dítě v rámci tradice 
rodu etické normy a životní hodnoty. 
3) U svých rodičů najde dítě vždy lásku, ochranu, jistotu, 
porozumění, podporu, poznání a rozvoj talentu, řešení, radu, při- 
měřenou reakci a pomoc ve všech situacích. 
4) Rodiče se svých dětí zastávají ve všech sporech mimo rodinu. 
5) úctou k dítěti rodiče své dítě úctě učí. 
6) Rodiče vedou své děti především k práci a sebeobsluze. 
7) Rodiče vždy ví, co jejich dítě dělá. 
8) Dítě se nesmí nudit. 
9) Jen v případě, že rodiče své dítě vedou k trestné činnosti, 
nenávisti a násilí, může být rodině dítě soudem odebráno. 
10) Zanedbávají-li rodiče své dítě, týrají nebo zneužívají, má dítě 
poznat náhradní rodinu, má však mít možnost návratu.  
obsah.gif (1207 bytes) Závěrečné úvahy
 Bylo by toho možné psát ještě mnoho. Je však čas Perspektivismus 
uzavřít. Berte ho tedy jako základní orientaci a sami ho můžete 
rozvinout svými zkušenostmi. Odpusťte, že "nemá šťávu", ale řád ji 
nemívá. Teprve sám život má tu pravou šťávu a o to se vždy snažte. 
Psal jsem Perspektivismus a současně byl přítomen řešení 
babylónské krize. Poznal jsem přitom hierarchii bohů: Člověka vede 
jeho duchovní průvodce. Ale ne každého. Kdo ho má, ať je šťasten a 
ví, že je to za odměnu. Duchovní průvodce svého člověka chrání a 
inspiruje a také vytváří představu o duchovním světě. Máte-li proto 
jasnou představu o duchovním světě, pak ji neopouštějte, když vám 
vyhovuje. Duchovní průvodce je za člověka odpovědný svému 
bohu v rámci náboženství. Nad všemi pozemskými bohy stojí bůh 
Nejvyšší síla, nyní ten který měl postupně tato jména: Osiris, 
Zarathuštra, Zeus, Jupiter, Balaám, Lucifer a Zarathustra. S ním 
přijdete do styku pouze bude-li vás vítat ze života a inkarnovat do 
života nového. Nad ním stojí Nejvyšší rada, což je kolektiv devíti až 
třiceti kosmických mistrů řídících osudy kosmu. Nad nimi stojí už 
jen duchovní bytost, kterou po smrti můžeme vnímat jako jasné 
světlo, je to Duch Svatý. To je nejvyšší bytost, se kterou duch 
člověka může přijít do styku a má konečné slovo ve všech sporech. 
Nad ním stojí už jen Universum. S tím člověk již do styku přijít 
nemůže. Všechny duchovní záležitosti řeší duchovní průvodce, 
který má jméno. Člověk ho však může oslovovat "bože" bez jména. V 
případě velké křivdy se člověk (duch) může dovolat spravedlnosti u 
bohů vyšších. Kdo však nemá zcela čisté svědomí a ten, kdo vyšší 
božstva volá zbytečně, bývá krutě potrestán. 
Znovu však opakuji, máte-li jinou dobrou duchovní zkušenost, 
ne- opouštějte ji. Také musíte vědět, že úkolem duchovního 
průvodce je také člověka tělesně a duševně otužovat. Proto vás bude 
vystavovat zkouškám, ovšem jen takovým, které budete schopni 
překonat. Také bych chtěl dosvědčit, že normální nálada není 
povznesená, ani radostná, ale skutečně neutrální a patří k ní i 
pocit prázdnoty. Člověk sám musí svůj život naplnit radostí a 
pěknými pro- žitky. Jakmile zažijete "velkou lásku" z duchovního 
prostředí, pak se mějte na pozoru. Působení svého duchovního 
průvodce budete hodnotit podle svého konečného úspěchu a 
smyslu své práce. Také si prosaďte šestihodinovou pracovní dobu. 
Práci navíc ať dobře zaplatí. Tuto dobu však již nelze dále 
zkracovat, dělbu práce by nebylo možné zajistit. Bude-li pracovní 
doba delší, pak budou bohatí dále bohatnout. 
Musím také uvést na pravou míru, že všechny úvahy o 
naturismu, erotice a sexu jsou jen nezávaznými návody na 
prožívání těchto věcí. Nikdo nikomu nemůže v této oblasti nic 
nakazovat, ani kolik kdo má mít dětí. Budete-li kolem sebe chodit 
s partnerem bez zájmu a povšimnutí, je to vaše věc. Budete-li tyto 
oblasti chtít sami svojí pílí poznat, je to opět vaše věc. A já to 
schvaluji. Vše závisí pouze na libidu a dohodě s partnerem. 
Také se mnozí lidé pozastavují nad tím, že prosazuji Satana a 
Lucifera. Prý jsou to síly zla. Dobrá tedy, můžete je obvinit před 
bohem, že jsou to síly zla, ale musíte to doložit. Čeho všeho se 
vlastně dopustili. Pokud své tvrzení nemůžete dokázat, nemůžete 
nikoho obviňovat, jinak byste sami mohli být potrestáni. Musíte 
také vědět, že naše civilizace je srovnatelná s jakoukoliv 
mimozemskou civilizací. Vlastně je mnohem složitější a 
propletenější. Pokud nebude zjednodušena, hrozí jí kdykoliv 
kolaps. Mimozemské civilizace najdeme na srovnatelné úrovni a 
pokud přijmeme řád a technologie, můžeme během krátké doby 
dohnat kteroukoli mimozemskou civilizaci. Tedy hlavy vzhůru. 
Však jakoukoli civilizaci nezachrání žádné zázračné návody, ale 
pouze přirozenost a uměřenost ve všech oblastech života. 
A také musím připomenout, že bez vyvolených se žádný národ 
neobejde. Každý národ musí řídit velmi bohatí a privilegovaní 
lidé, jakási šlechta. Musí však být splněny dvě podmínky. Tato 
šlechta nesmí být početná a musí být veřejně známa, nesmí se 
schovávat za zástupce moci a svalovat na ně odpovědnost za osudy 
společnosti a národa. Pokud budeme mít hrstku mocných a 
bohatých, omezených jen starostí o národ (stát), pak je chraňme 
jako oko v hlavě. Však víte, že poroba Čechů začala popravou českých 
pánů.  
A na závěr hlavní myšlenky Perspektivismu: 
1) Máte svůj vlastní rozum, tedy jej užívejte. 
2) Věřte čemu chcete, hlavně když vám to pomáhá. 
3) Máte-li vlastní duchovní zkušenost, držte se jí. 
4) Svobodný jsem tehdy, když mohu dělat to, co je přirozené a 
spravedlivé. 
5) Příkazy nadřízených mi nevadí. Jen mne nesmí nutit dělat věci 
špatné. 
6) Veřejná moc musí kontrolovat ekonomickou oblast. 
7) Každý musí dodržovat řád, který hlásá. 
8) Čisté svědomí je základním předpokladem úspěchu. 
9) Daně nemohou proudit na jeden stůl a moc musí být dělená. 
10) Vše správné je současně přirozené a uměřené. 
- Koho bůh miluje, toho přísně vychovává. 
- Vděčnost nelze nařídit ani očekávat, bez ní se však neobejdeme. 
- Dětem a nezkušeným se musí říkat vždy jen pravda. 
- Proti zlu nelitovat námahy ani rizika. 
- Konkurenty překonáme tím, že budeme lepší. 
- Co nechceme měnit, neřešíme. 
- Nelze duchovním průvodcům vyčítat nic, co člověk činí dobrovolně. 
- Za každým majetkem je nutné vidět zničené životní prostředí. 
- Majetek musí být spojen s prospěšností, pílí a šikovností. 
- Dětem a (mentálně) postiženým nesmí být ublíženo. 
- Kdo obviní jiného a své obvinění neobhájí, je vinen mírou obvinění které vznesl. 
- Přej a bude ti přáno. 
- Lidský duch roste jako krystal. 
- Bůh podrobuje člověka zkouškám a pokušením, aby poznal jeho vlastnosti 
a schopnosti pro předurčení. 
- Bůh si nesmí nechat nic líbit. 
- Poznání posuzujeme podle cesty kterou otevírá. 
- Zlo se obrací proti svému původci. (Kdo jinému jámu kopá...) 
- Nejmocnější spojení v kosmu: Bůh-člověk-stroj. 
- Kdo se ponižuje, bude povýšen. Kdo se povyšuje, bude ponížen. 
- Bůh je nejlepším zaměstnavatelem. 
- Duchovní hnutí New age je příkladné svojí tolerancí. 
A na úplný závěr ještě aktuální radu: chce-li lidstvo pokročit ve vývoji, 
musí si nejprve na své planetě udělat pořádek.