Pavel Němec |
|||||||
|
|||||||
136. Asertivita Lidská spolupráce a spolužití vyžadují, aby si každý dokázal říci co by rád, co by chtěl, co potřebuje. Dokázat sdělit svá přání, umět prosadit svoji vůli je věcí asertivity. Za skutečné umění lze považovat i schopnost umět si vhodným způsobem říci o předmět svého zájmu. Poprosit, slušně požádat, zeptat se zda smím, co si mohu dovolit a třeba i nabídnout protislužbu. V nesnadných záležitostech navrhnout dohodu, přimět, motivovat, přesvědčit. Pokud lidé se nenaučí vhodným způsobem požádat o pomoc, radu, službu, potřebu, spolupráci, bude lidská spolupráce nejistou s velkým otazníkem. Při požádání musíme dodržet určitá pravidla. Když po někom cokoli chceme, musíme s ním jednat s úctou a oslovit ho ve chvíli, kdy je to vhodné. Má-li starosti, mnoho práce, mluví-li s někým jiným nebo má špatnou náladu, kontakt odložíme. Potom zcela jednoznačně sdělíme, oč nám jde a čekáme na reakci. Možná budeme muset odpovědět na doplňující dotazy, což jistě rádi splníme. Pokud se setkáme s odmítnutím, musíme to přijmout, můžeme však podle okolností nabídnout protislužbu. Po dalším odmítnutí už dále naléhat nelze. Asertivita totiž není jasně a jednoznačně oddělena od drzosti. Mnohé asertivní praktiky jako například "gramofonová deska", při které svoji žádost stále opakujeme, je podle mého drzost. Za asertivitu bych také nepovažoval energické žádosti typu "peníze nebo život". To je pak vydírání, v mírnější formě naléhání. Také manipulace při které vyvoláme jednání na základě mylných informací není asertivní praktikou. Každý, koho chceme přimět ke službě, radě nebo pomoci, musí být ke svému jednání nějak motivován. Obvykle stačí dobrá vůle a vstřícnost. Ale i tyto mají své meze. Pokud má někdo pocit zneužívání, na vstřícnost a dobrou vůli zapomene. Proto si u všech lidí ve svém okolí budujeme kredit. Občas něco chtít můžeme, pokud jsme připraveni k protislužbě, ovšem jsou-li naše prosby častější, musíme sami přijít s odměnou. Někteří lidé se však neradi zavazují a dárky předem nepřijímají. Jejich věc. I tyto můžeme požádat o pomoc a ujistíme je ochotou k protislužbě. Otázka motivace je velmi široká a úzce osobní. Lze však říci, že dobré osobní vztahy, připravenost k protislužbě a ochota k dohodě jsou tou nejlepší cestou ke vzájemnému vyhovění. Asertivní chování se týká osobních neprofesních vztahů. Pochopitelně, pokud žádáme profesionála o pomoc či službu která je obsahem jeho podnikání, bude žádat, abychom mu za ni zaplatili. 137. Lenost Také lenost je principem, který má ve společnosti místo především jako obranný prvek. Opakem lenosti je přehnaná aktivita, superaktivita, kdy člověk nemá stání a musí stále něco tvořit, něco shánět, něco vařit. Každé jednání, každá aktivita, má své meze. Lenošit, nicnedělat, když se kolem hromadí nutná práce, není vhodné. Stále někde běhat, když nic důležitého k práci není a pak padnout únavou je druhý extrém. Z nechuti, únavy, lenosti nebo jiného důvodu někdy odložíme práci, kterou jsme měli vykonat. Časem náhle dojdeme k přesvědčení, že práce nutná nebyla, že jsme udělali dobře, když jsme ji nevykonali popřípadě zjistíme, že je to dokonce z nějakého důvodu dobře, že jsme práci odložili. Lenost někdy souvisí i s nechutí pracovat pro stávající společnost. Pak má člověk zájem odejít do ústraní, odejít do důchodu nebo jinak se zbavit pracovních povinností, což se mu zpravidla nepodaří. Lenost je často spojena s požitkářstvím. Někteří požitkáři se ve své lenosti přímo vyžívají a okázale ji předvádějí druhým obvykle ve spojení s něčím příjemným, například s pohodou v lese na mechu nebo hebké trávě. Pracovat se musí, aby měl člověk vše, co potřebuje k životu. Pokud však je někým okrádán, pokud je přetěžován, pokud je v zaměstnání podroben šikaně, pak je lenost docela na místě. 138. Trpělivost Jednou ze základních lidských vlastností je trpělivost. Vzhledem k tomu, že všechno má svůj čas a ne vždy může člověk realizovat svůj záměr, musí být trpělivý a počkat na ten správný čas. Říká se, že trpělivost přináší růže. Míněn je tím úspěch. Být na správném místě ve správný čas je umění spojené s trpělivostí a správným odhadem. Mnozí trpělivost od druhých vyžadují jako podmínku plnění nějaké služby nebo slibu. Říkají: ano, dočkáš se, ale musíš být velmi trpělivý. Mez takové trpělivosti není obvykle dána. Můžeme se však zeptat, jaké podmínky mají být splněny a jaké jevy mají nastat, aby nadešel čas ke splnění slibu. Stálé vyžadování trpělivosti bez vůle slib splnit je voděním za nos a druhem podvodu. Jsou to výzvy k trpělivosti typu: vsjo bůdět v kamunisme. Tak se stalo, že po celých tisíc let lidé čekali na spasení a vzkříšení, ani nevěděli, co to je a jak to bude vypadat, ale živili z toho svoji naději. Věřili, že to bude velmi dobré, protože to mělo být odměnou za jejich dobré chování a dobrou práci. Když někomu slíbím "cukrtik" za velmi dobrou práci, uvěří, že cukrtik je něco mimořádně dobrého. Když člověka postraším, když bude zlobit, krást a podvádět, dostane cukrtik, bude vědět, že to musí být něco hrozného a za trest. A přitom je to jen cukrtik. Trpělivost je pochybná v čekání, ale má své pevné místo v tvůrčí práci. Každý, kdo pracuje na něčem novém a čeká, že jeho výtvor bude pracovat podle předpokladů, má být trpělivý, pracovat a zkoušet dokud nevyčerpá všechny možnosti. Nakonec může dojít k dvěma možnostem: buď se jeho předpoklady potvrdí nebo vyvrátí. Každá taková práce má být pak popsána co nejpodrobněji, aby nikdo stejnou cestu nemusel absolvovat, je-li marná nebo aby šel bez hledání rovnou k cíli, pokud model funguje. Trpělivost při pasivním čekání může být věčná, trpělivost v tvůrčí práci vždy přinese své ovoce. Za tvůrčí práci zde můžeme považovat i výchovu, šlechtění rostlin, politickou práci a ověřování přírodních zákonů. Víte, že Jára da Cimrman zjistil, že vdechováním kouře do vody zlato nevzniká? Věřím, že i k takovému objevu potřeboval mnoho trpělivosti. 139. Nadšení Nadšení je silným motivačním prvkem. Jeho opakem je skepse a nezájem. Nadšení lidé se pustí ihned do práce a ani nepřemýšlí, jako dostanou odměnu. Nadšení je spojeno s nadějí a očekáváním. Nadšení vyvolá nějaký plán, program a usnadňuje jeho přijetí. Lidé, kteří jsou nadšení schopni, se nazývají sangviniky. Nadšení se v kolektivu posiluje, v osamění rychle vyprchá, protože je to afektivní emoce. Avšak i po vyprchání nadšení zůstane nadšenec rozhodnut k realizaci programu. Nadšení ovšem upadne ve chvíli, kdy program nelze realizovat nebo se jeho realizace odloží. Každá změna společenských podmínek vyvolá v lidech naději v lepší budoucnost a smělé plány vyvolají nadšení. Avšak i v kolektivu posilované nadšení jednou vyprchá a lidé se ohlížejí, co se povedlo a co kdo dokázal. Nadšení vyprchá nejen s odložením plánů, ale také v marné práci, která nepřináší očekávaný efekt. Proto rozumný politik nadšení nevyvolává, ale místo toho pomalu ale jistě buduje kredit společenského zřízení cestou pozitivního vývoje společnosti. Nadšení je však dobré vyvolat ve chvíli ztráty všech iluzí a pocitu bezvýchodnosti. Takový stav je pomíjivý a právě nadšení, byť způsobené iluzorním programem pomůže těžké chvíle překonat a dodá potřebný čas pro vytvoření nového reálného plánu a nalezení cesty z potíží. 140. Realita Co je správné, co se osvědčí, co bude funkční? Jak to zjistíme? Můžeme vše co nejlépe promyslet, ale nakonec nám pravdu sdělí právě jen realita. Pro někoho je realita východiskem k poznání světa, pro jiného nástrojem k ověření jeho tvůrčích představ. Jistě se shodneme na tom, že současná realita existuje objektivně bez ohledu na naše vědomí a její poznání. To, co existuje jako materiální svět, nazýváme objektivní realita. Má své zákony a člověk realitu může poznat. Obvykle se však poznání reality od skutečnosti mírně liší a téměř vždy jsou lidé o realitě velmi nepřesně informováni. Je to dáno možná i tím, že každý člověk realitu vidí jinak. Každý má jiné poznávací schopnosti, jiné představy, jiné zkušenosti a jiné zájmy. Z reality ke každému však přicházejí stejné informace. Známe také virtuální realitu. Má s objektivní realitou mnoho společného, což vede k tomu, že objektivní i virtuální realitu stejně prožíváme. Objektivní realita je skutečnost a ta k nám vysílá informace o sobě, které vnímáme našimi smysly. Virtuální realita k nám vysílá podobné informace, které nahrazují vcelku věrně informace z reality. Může jít o televizi, video, kino, obvykle však jde o počítačové informace na které můžeme svojí vůli reagovat a ovlivňovat je. Ve virtuální realitě pak prožíváme podobné pocity jako v životě. Napětí, vrušení, radost, veselost, i strach. Řídíme auto, pilotujeme letadlo, někdy to všechno rozbijeme a nic se neděje, bojujeme, teče krev, stavíme železnice a města. Virtuální realita v nás budí emoce a utváří naše schopnosti a dovednosti. |