 |
Pavel Němec |
||||||
|
|||||||
| 056. Hra Hra je každá nezávazná činnost, jejichž výsledky nemají žádné další následky. Opakem je platné jednání s příčinami a následky. Hra může souviset s nácvikem dovedností, soutěží, zábavou, ale i s hazardem. Hrají si děti a při hře získávají dovednosti a poznání, učí se spolupracovat, samostatně rozhodovat a tvořit. V rámci pedagogiky, psychologie a sociologie je hře věnována velká pozornost. Jednotlivé hry jsou hodnoceny a tříděny z mnoha hledisek. Dospělí si také hrají. Za hru můžeme považovat nácvik na trenažéru, kde si budoucí piloti, řidiči a vedoucí pracovníci osvojují potřebné návyky. Vojenské cvičení je také formou hry. Formou soutěživé hry je i sport, i když profesionální vztahy mezi sportovci a manažery tento vztah zpochybňují. Mnozí považují za hru a zábavu také pracovní a řídící činnost, kterou konají s velkým nadhledem, rutinně a třeba i emotivně. Hra to však není, protože jejich jednání přináší nějaké následky. Dospělí si hrají především pro zábavu a odpočinek. Sportují, hrají a zpívají, mazlí se a dovádějí. Hrají společenské hry, baví se u vína a piva, žertují. Některé hry dospělých jsou pro děti nevhodné, ale co na tom, však některé hry dětí jsou dospělým také nedostupné. Mezi hrou a prací není jasně stanovená hranice. Který hráč hraje šachy jako hru a kdo jako soutěž? Může být soutěž tou hranicí mezi prací a hrou? A když jdeme na houby, je to hra nebo práce? Nebo rekreace? Je rekreace hrou? Je odpočinková činnost hrou nebo prací? Jak je vidět, záleží velmi na osobním přístupu. Pro někoho je celý život hrou, někdo bere smrtelně vážně i jízdu na houpacím koni. Hru provází napětí a vzrušení nebo radost a pohoda jako každou příjemnou činnost. 057. Velkorysost Velkorysost je vlastnost která nehledí na detaily, která si všímá hlavních rysů každé záležitosti. Opakem je malichernost. Obě vlastnosti nejsou absolutními, každý má někde hranici, za kterou bývá malicherný a jinou hranici, za kterou je velkorysý. Mezi těmito hranicemi je střízlivý a uměřený. Mezi těmito hranicemi je nám všem nejlépe. Být malicherný je známkou mdlého a slabého ducha, být velkorysý je jistě lépe okolím přijato, ale co by asi na to řekla manželka, která ví, že na velkorysost její muž nemá a že jim rozházené peníze budou chybět. Pak je velkorysost marnotratností. Velkorysost má pochybné místo v otázce peněz a majetku, ale v oblasti mezilidských vztahů své místo má. Pokud je tolerance spojena s přijímáním, pak je velkorysost spojena s vydáváním, s jednáním a projevením vůle. Lidé se scházejí a spolu jednají. Každý má svůj názor a pro spolupráci se musí shodnout. Bez velkorysosti by se neshodli. Říká se, že moudřejší ustoupí. Pak je patrně moudřejší také asi velkorysejší. Velkorysost má své místo tam, kde jsou pro nás detaily nedůležité. Víme, že na detailech záleží, ale ne na všech a ne všem. Každý vidí důležité jinde. Pokud někdo některý detail nepovažuje za důležitý, v jednání jej velkoryse přejde. Velkorysost nemá místo tam, kde se vyžaduje přesnost. Pak by byla velkorysost lajdáctvím. V řízení vozidla se velkorysost projevuje vyšší ohleduplností, v řízení podniku a ve výchově musíme být přesní, ale nebudeme malicherní. V nedávné době jsme se setkávali s velkorysými projekty a stavbami. Dnes je považujeme za předimenzované, tedy zbytečně velké. Velká sídliště nás mohou děsit, velké paláce kultury stojí nevyužity. Na straně druhé velkoryse projektovaný Koňský trh v Praze je dnes přiměřeným Václavským náměstím. Pro někoho je slovo velkorysý spojeno se slovem přející. Jak je vidět, s velkorysostí je někdy potíž. Buďme tedy raději přející než velkorysí. 058. Sebeobětování Každý, kdo je schopen a ochoten udělat něco prodruhé, prokáže menší nebo větší schopnost sebeobětování, protože vše, co dělá pro druhé je na úkor jeho vlastního pohodlí. Žijeme však v kolektivu, člověk je tvor společenský, tak je nějaká míra sebeobětování vždy přítomna. Ve spolupráci jsou vztahy vyrovnané, já tobě, ty mně a tak dokola. Naše spolupráce nám oběma přináší užitek a tak to není příkladem sebeobětování. Sebeobětováním není ani stálá snaha někomu sloužit, kdo o to nestojí nebo komu je to dokonce protivné. Zde platí "žij a nechej žít". Za příklad sebeobětování můžeme považovat starost o nemocného člověka, ať již je to vlastní dítě, rodič nebo cizí člověk, pokud to není naše povolání. Sebeobětováním je také podstoupení rizika spojeného s pomocí někomu, kdo je hledán policií. Každé přestoupení zákona spojené s čistým svědomím je sebeobětováním. Není přitom rozhodující, zda dojde k postihu nebo ne. Už ochota k oběti je za oběť považována. O sebeobětování jde tam, kde pomáháme někomu v ohrožení. Nasazujeme svůj život, abychom zachránili život nebo zdraví někomu jinému a přitom vůbec nemyslíme na odměnu. Za takový hrdinský čin obvykle hrdina dostal nějaký symbolický dar, například hodinky. Sám člověk není schopen posoudit míru svého sebeobětování. Někdo stále pracuje ve prospěch druhých a vůbec mu nepříjde, že se vlastně obětuje. Své jednání považuje za samozřejmé. Jiný, sobecky zaměřený jedinec, občas druhému pomůže a je přesvědčen o svém velkém sebeobětování. Je si vědom, že toho pro druhé mnoho udělal a třeba lituje ztraceného času i sebe. Řekněte mi však, kdo je na tom lépe? Vždyť schopnost sebeobětování je jako základní rys osobnosti posuzována nejen před inkarnací. 059. Mravnost Mravnost, pravda, pěkné téma. Zvláště nyní si posteskneme, jak je ten svět nemorální. Vzpomínáte na osmdesátá léta? Běžel film o morálce. O čem byl? O erotice a sexu a tvůrci předváděli, jak je svět nemorální. Dnes už jsme se s hasnou smířili a sexuální průmysl nás nutí, abychom akceptovali nevkusné sexuální úchylky. Lékařská kamera prohlíží vagínu, sex tlouštíků nad 250 kg, ponižování otrokyň, bití a mučení spojené se sexem na videu. O mravnosti se v souvislosti s hasnou už ani tak nemluví, spíš se mluví o násilí a krádežích. Mohlo by se mluvit i o lžích, ale lež se stala zatím komunikačním prostředkem, kdo umí přesvědčivěji lhát, je úspěšnější podnikatel, obchodník i politik. Takže si musíme počkat. Zatím se o mravnosti mluví v souvislosti s krádežemi a násilím. Vymýšlejí se nové termíny. Místo vykradení se říká vytunelování. Vytunelování je zákonná forma krádeží milionů a miliard. A násilí? To má mnoho forem, že ani nestíháme všechny pojmenovat. Když se násilí dopustí mocní nebo jejich zástupci, obvykle se jedná o porušení předpisů nebo vyřizování účtů. Kdo je tedy mravný a kdo nemravný? Mravnost obecně souvisí s etickými normami a méně pak se zákony. Kdo porušuje zákon, je kriminálník. Kdo porušuje etické normy, je nemravný. V dnešní době se etické normy zásadně mění a tím se mění i obsah nemravnosti. Nemravnost není již spojena s nahotou jako opak studu, ale zůstane spojena se vším, co by člověk dělat neměl. Určitě zůstane obsahem etických norem vztah k majetku a všemu cizímu jako "nepokradeš", odmítání násilí jako nezabiješ ani neublížíš a k pravdě jako "nezalžeš". Nemravný člověk bude ten, kdo tato pravidla bude porušovat, mravný bude ten, kdo se v lidské společnosti chová tak, aby nebudil pohoršení. Základním etickým kodexem bylo desatero božích přikázání, protože etické normy jsou vždy spojeny s náboženstvím. Desatero do pozemské kultury přinesl Mojžíš. Jako základní etická norma bylo však až neuvěřitelně porušováno. Tedy, jak a kým. Mocní snad nedodržovali ani jediné pravidlo. Přesto "nepokradeš", "nezabiješ" a "nepromluvíš křivé svědectví" zůstalo stále v platnosti. Etické normy do společnosti přinášejí avatárové a proroci, protože dlouho trvá, než je etická norma přijata a dlouho musí platit. Avatárové a proroci by měli přinést lidstvu i společenské zákony, aby se konečně zákony platily déle než od voleb do voleb, tedy asi čtyři roky. 060. Soucit Soucit je trvale žádoucí vlastnost. Jejím opakem je bezcitnost. Citlivý člověk je schopen se vcítit do situace druhého a spoluprožívat ji. Říká se, že sdělená starost je poloviční starost a sdělená radost dvojnásobná radost. Přeji si, aby to platilo vždy. Aby sdělená starost nevzbudila škodolibost a aby nesdělená radost nevzbudila závist. Právě od toho je soucit. Dobří lidé soucítí s druhým, v tísni mu pomohou a v radosti se radují s ním. Když se setkají dva lidé s různými prožitky, jeden je veselý a druhý má starosti, musí se nejprve vcítit jeden do druhého, jinak se nemohou dohodnout. Někdy se schopnost vcítění označuje za emotivní inteligenci. Když je jeden veselý a druhý má starost, má se ten se svojí starostí svěřit a ten veselý má své energie využít k nalezení východiska. Však se říká, že každý problém má dvacet řešení, deset je nereálných, ale pět dobrých a dvě jsou nejlepší. Jenže člověk na dně svých sil tato řešení těžko hledá. Nejde jen o solidaritu a pomoc, vcítění je také formou vyladění na partnera, což je nutnou podmínkou ke sblížení a k upevnění vztahu. Tam, kde jeden nechápe druhého a není schopen se vcítit, tam vztah upadá. Setkáme-li se tedy s partnerem pro partnerství, kontakt nebo spolupráci, sledujme nejprve, jakou má náladu, náladově se sbližme, popřípadě jeden druhého povzbuďme a pak teprve jednejme a spolupracujme. Pak teprve si budeme rozumět. Říká se, že muž a žena se v trvalém vztahu stávají jednou novou bytostí. Nevím, ale určitě se emotivně, názorově a svými vlastnostmi sbližují. Právě vcítění, soucit toto sblížení umožňuje jako podmínku pro vyladění a další prohloubení vztahu. |