lg__texty.gif (1133 bytes) literatura
iko-principy.gif (5759 bytes)

Pavel Němec
Kniha pojmů
07

031. Naděje
Od Boha Otce jsem přijal zásadu, že lidem nikdy nesmím brát naději.
Říká se, že naděje umírá poslední. Lidé jsou do poslední chvíle schopni
věřit, že vše dobře dopadne. Co to tedy ta naděje je?
Je to víra v příznivý osud. Naděje má velký vliv na lidský osud, proto
bychom se nad nadějí měli zamyslet a poznat její funkci v lidské
společnosti.
Naděje člověku dává sílu přežít nepříznivé chvíle, věří, že se situace
zlepší. Může však jít o iluzi, o planou naději. Může jít i o záměrně
buzenou naději s cílem utlumení emocí a lidské aktivity.
Planou nadějí se vyznačovalo především křesťanství. Lidé stále v něco
věřili, že někdo přijde, například mesiáš, vlastně ani nevěděli, co a kdo
mesiáš je a co přinese, co přinese nový Jeruzalém, ale věřili, že bude
dobře, že budou všichni spaseni, zkrátka věřili mlhavým představám.
Záměrně buzené plané naději říkám "vodění za nos".
Braní naděje říkáme malověrnost nebo maloduchost, vojáci v boji nevíře
ve vítězství říkali poraženecké nálady a trestali je obvykle smrtí toho,
kdo je šířil. Když člověk ztratí naději, myslí na prohru, kapitulaci, smrt.
Člověk přeplněný nadějí upadne do pasivity nebo do marnosti a čeká.
Sportka je takovou planou nadějí. Lidé sázejí ve Sportce v plané naději
na výhru, místo aby přemýšleli, kde a jak skutečně získat peníze.
Všeho tedy s mírou, i naděje.

032. Tělo
Tělo je hmotná jednotka, hmotný systém bytosti nebo stroje. Lidské tělo
je hmotnou obdobou těla duchovního. Těla bytostí musí být oživena
duchovními bytostmi na srovnatelné úrovni. Každá živá bytost je tedy
tvořena hmotným tělem a duchovní bytostí.
Tělo je nástrojem ke zdokonalení ducha. Žárliví bohové, kteří nemají dost
odvahy na to, aby i oni se v lidském těle zdokonalovali, tvrdí, že tělo
je hříšné a bezcenné.
Budeme-li mluvit o těle, tedy o třech důležitých věcech. Jednak se vyjádříme
k tomu, že prý je tělo hříšné. Pak o tom, jak tělo zdokonaluje ducha a
nakonec o radostech a slastech, které lidské tělo přináší.
Co znamená, že tělo je hříšné, dokonce dědičně? Hříšné je to, co se
nelíbí bohu. Tedy tělo se nelíbí bohu, přitom tělo bůh stvořil. Aspoň
vidíme, že ani bůh není dokonalý a plně předvídavý. Stvořil člověka jako
svého biorobota. Člověk se však nezávisle na bohu množil, naučil se
samostatně myslet, rozeznávat dobré a zlé a tím ohrozil samotnou existenci
bohů, protože tvořivým způsobem myslet a rozeznávat dobré a zlé byla funkce
a výsada bohů. Najednou je tu úspěšnější bytost! Mohl se s tím žárlivý
bůh smířit? Asi ne. Proto je tělo hříšné.
Jak tělo zdokonaluje ducha? Každý nový duch roste jako krystal v mnoha
inkarnacích od nejjednodušších bytostí přes obratlovce až k člověku.
Dobře vyvinutý, dokonale rostlý duch je přenesen do vyššího tvora k dalšímu
zdokonalení. Postupně si osvojuje umění pohybu, přijímání potravy,
sebeuvědomování, orientace, vyprazdňování, dýchání, sociálních vztahů,
péče o potomstvo a mnoho dalších dovedností. Pak se jako kočka, pes nebo
kůň učí žít s člověkem, učí se lásce a oddanosti. Jeho tělo už mu přináší
rozkoše. Rád se sluní, koupe, češe nebo hřebelcuje, rád si s člověkem
hraje a mazlí, hladí. Je připraven na lidskou inkarnaci. Nejlepší
z nejlepších se pak stávají člověkem. Nejprve člověkem emotivním, později
člověkem tvůrčím. Když některý duch opustí lásku a přijme konfrontaci,
končí jeho vývoj a může i zaniknout. Pokud vydrží v náročném vývoji,
stane se tvůrčí bytostí a jako avatár nebo bůh řídí člověka, jeho společnost
nebo přírodu. Stane se správcem stvořeného a plnohodnotným nástupcem bohů.
Lidské tělo přináší člověku příjemnosti a rozkoše. Toto je velmi důležité,
člověk má příjemnosti a rozkoše vyhledávat a prožívat. Teplíčko, koupání,
dobré jídlo a pití, pocit čistoty, sladké spaní, hlazení, mazlení,
milování nebo i vzrušení z hazardu i z virtuální reality. Tyto prožitky
člověka posilují a zanechávají v něm pěkné vzpomínky ze kterých člověk
čerpá v tísni. Navíc takto vybuzené emoce spoluprožívá duchovní svět
s člověkem.
K tomu všemu je tedy dobré lidské tělo.

033. Přátelství
Hodnota přátelství je vysoko ceněna. Přátelé se scházejí pro společné
zájmy, představy, názory i úkoly. Přátele tedy svádí k sobě společná
cesta. Přátelství je forma spolupráce založená na společných zájmech
se silným obsahem solidarity, důvěry a věrnosti. Jako malý jsem si
myslel, že mohu mít jen jednoho dobrého přítele a že by žárlil, kdybych
se kamarádil s jiným. Z této představy jsem však dávno vyrostl.
Do přátelství žárlivost nepatří.
Mohu mít mnoho přátel, ale protože každé přátelství je založeno na jiném
zájmu, může se stát, že mnozí mí přátelé by se přáteli stát nemohli.
Na principu přátelství lze vytvořit neformální vztahy v jakémkoli
kolektivu. V dobrém manželském vztahu se původní zamilovanost mění
v přátelství. Však přátelství mezi mužem a ženou po čase získá i erotický
obsah.
Vzpomínám si, kolik jsem měl přátel, se kterými se již nestýkám. Naše
přátelství bylo dáno aktuálními zájmy, aktuální spoluprací. Jak jsem
odešel z kolektivu, se svými přáteli jsem se přestal stýkat. Přesto
naše přátelství stále trvá, přetrvala důvěra i solidarita. Když se pak
vyhledáme nebo náhodně setkáme, hlásíme se k sobě, máme radost ze setkání
a obvykle vzpomínáme na společné prožitky a to bývá důvodem k veselí.
Proto své současné přátele mám v úctě, děláme legraci, pěstujeme pohodu,
máme smělé plány a plníme je, ovšem vím, že se jednou můžeme rozejít,
abychom si našli přátele nové na základě nových zájmů v nových skupinách.
Se všemi, se kterými na něčem spolupracuji se snažím navázat přátelské
vztahy, což znamená vzájemnou důvěru, otevřenost, solidaritu, spolehlivost
a se ženami někdy i onen erotický prvek, abychom měli na co vzpomínat, až
se opět někdy setkáme.

034. Dohoda a smlouva, slib a přísaha
Spolupráce lidí se realizuje na základě dohody, smlouvy, slibu nebo
přísahy. Čím těsnější má být spolupráce, čím závaznější, tím vyšší forma
smlouvy. Mezi tyto termíny můžeme ještě zařadit pakt.
Za dohodu považuji jednoduché vyjádření vůle, které upravuje formu a
obsah spolupráce. Smlouva je vyšší a závaznější forma, obsahující více dohod.
Smlouva, dohoda a pakt mají mnoho společného. Jde o jednoznačné vyjádření
zájmu o spolupráci, její formu a obsah. Když mají dva subjekty
spolupracovat, musí vědět, proč, v čem, jak a kdy. Dohoda také vždy vnáší do
spolupráce nový prvek. Kdyby nic nového nepřinášela, připomenuly by se
minulé, prověřené, prožité praktiky, řeklo by se: budeme spolupracovat tak,
jako dosud. Nový prvek však starý obsah smlouvy mění.
Dohoda a smlouva může mít několik podob. Může být ústní, psaná nebo
uložena u nějaké autority. Ústní dohoda je založena na vzájemné důvěře
a pokud je porušena, musí si zúčastněné strany pomoci samy, musí se
dohodnout bez arbitra. Různice vzniklé na základě ústní dohody se velmi
obtížně soudí, zejména když obě strany tvrdí něco jiného. Přesto mnoho dohod
je pouze ústních, řekl bych naprostá většina. Přece nebudeme vše psát.
Ústní dohody uzavíráme tam, kde míra důvěry přesahuje možné škody vzniklé
z nedodržení smlouvy. V rodině, mezi přáteli, mezi trvalými partnery.
Psané smlouvy mají místo tam, kde jde o majetek, větší peníze, budoucnost
skupiny lidí nebo vyšší riziko neúspěchu, kde důvěra je nutná k uzavření
smlouvy, ale nedostatečná pro případ neúspěchu nebo odstoupení od smlouvy.
Pokud uzavíráme dlouhodobé smlouvy, které se týkají dlouhého období,
většího majetku nebo mnoha osob, ukládáme text smlouvy u autority, která
se stává ve chvíli konfliktu arbitrem. Tak se ukládají i smlouvy mezi
bohy stejného i nestejného duchovního směru. Lidé často ukládají své
smlouvy u notáře. Zejména tam, kde by mohl konflikty řešit soud nebo
tam, kde by mohlo dojít k padělání smlouvy, tím případem je i poslední
vůle, tedy závěť.
Od smlouvy i dohody je možné kdykoli ustoupit, musíme tak učinit ve chvíli,
kdy nejsme schopni nebo ochotni smlouvu dále plnit. Po případném vyrovnání
dluhů a pohledávek je pak možné uzavřít smlouvu či dohodu novou na základě
aktuálního stavu. Neplnit uzavřenou a neodstoupenou smlouvu a dohodu je
nemorální.
Slib je vyjádření ochoty ke službě či daru ve prospěch druhého
subjektu. Přísaha je slavnostnější a závaznější forma slibu, která obsahuje
i sankce za nedodržení. I když nedodržení slibu sankcemi nehrozí, i když
se říká "sliby - chyby", je nemorální sliby nedodržovat. Proto slibujeme
jen to, o čem víme, že skutečně splníme. Plnit sliby lze i po připomenutí.
Kdo má špatnou paměť, ať si své sliby zapisuje. I slib je formou dohody
a nechceme-li nebo nemůžeme-li slib splnit, požádáme o vyvázání ze slibu.
Přísaha je oficiální forma slibu, je závaznější a obvykle je spojena se
sankcemi za nedodržení. Přísahejme tedy co nejméně, jen když musíme
nebo opravdu chceme, neboť nám přísaha přinese nějaké výhody. Přísahají
vojáci, přísahali poddaní věrnost feudálům, přísaháme manželskou věrnost
partnerovi. Přísaha by měla být formou smlouvy, která přináší oběma
stranám užitek nebo výhody. Jinak je neopodstatněná a může souviset
s obětí.

035. Paměť
Paměť je formou přijatých, obvykle prožitých poznatků. Je to velmi důležitý
obsah osobnosti.
I počítače mají paměť a bez ní by nemohly pracovat. Počítače mají v paměti
uloženy řídící i datové soubory a s nimi pracují. Z paměti berou data a
po zpracování je opět do paměti ukládají. Podobně pracuje i mozek.
Co by člověk ztratil spolu s pamětí? Nevěděl by, jak se jmenuje, kde bydlí,
nepoznal by své příbuzné a známé, nepamatoval by si, co prožil. Ztratil
by tak svoji osobnost.
Do této doby se v našem časoprostoru, v naší nábožensko - kulturní tradici
před narozením paměť mazala. Člověk si proto nepamatuje minulé životy,
minulé zkušenosti, žije pouze přítomností a vše se musí učit znovu.
Nyní se již paměť nikomu nemaže, pokud sám nepožádá o vymazání nepříjemných
zážitků. Lidé si rozpomenou na své minulé životy, na mnohé zasunuté
zkušenosti, soudy a prožitky. Již nebudou tak snadno manipulovatelní.
Jen je třeba paměť během života obnovovat, připomenout.
Budou-li lidé mít zachovánu paměť, nebude možné překrucovat historii,
nebude možné lidi balamutit a uvádět do bludu. Budou mít takové zázemí
poznání, že se vyznají v mnoha situacích.
Poznání člověka roste jako krystal, jako systém. Velkou roli v tomto
systémovém budování hraje paměť. Nenechme si proto paměť nijak mazat,
ani před narozením v bardu, ani pomocí utlumujících léků, pokud to není
nezbytně nutné. Paměť je jedním ze základních kamenů osobnosti.