lg__texty.gif (1133 bytes) literatura
iko-principy.gif (5759 bytes)

Pavel Němec
Kniha pojmů
10

OBSAH
041. svoboda
042. tolerance
043. Bábel
044. solidarita
045. odpad
046. soud, názor
047. inkarnace
048. zákon
049. kontrola - zpětná vazba - ověření
050. osobnost
051. práce
052. program
053. funkce
054. majetek
055. potřeba
046. Soud, názor
Víme dobře, že člověk je schopen rozeznat dobré a zlé. Kdyby nám to
bohové nezazlívali, ani bychom si neuvědomili, jak velký dar to je.
Známe měřítka, podle kterých dobré a zlé rozeznáme. Všichni stejně vše
hodnotíme. To, co někdo označí jako dobré, to druhý neoznačí jako špatné.
Dobré si ponecháme, zlé odmítneme. Na základě tohoto hodnocení stanovíme
zákony a dodržujeme je. Pokud je nedodržujeme, zatížíme své svědomí,
zatížíme svoji karmu a jako důsledek si způsobíme potíže.
Hodnotit dobré a zlé je předmětem soudu. Soudit může kdokoli cokoli a
soud má platnost pro něj samotného a pro toho, kdo jej soudem pověřil.
Ostatním můžeme svůj soud předložit, můžeme jej konzultovat, ale nemůžeme
soud nikomu nutit. Tak jsme si vytvořili názor, přiřadili kredit,
vyhodnotili a přidali další kámen do mozaiky poznání. Poznání se tak
kromě znalostí příčin a následků stalo i souborem soudů a názorů.
Známe biblickou zásadu "nesuď, abys nebyl souzen". Tato zásada obsahuje
mnoho vztahů. Nesuď! Bohové inspirující bibli si nepřáli, aby člověk
rozpoznával dobré a zlé, tedy přáli si, aby nesoudil. Soudíš? Budeš
souzen. Jak víme, biblický soud není soudem v našem významu, je to
především boží hněv a trest. Tuto zásadu můžeme i obrátit: "Suď, pokud
se nebojíš soudu nad sebou." Chceš-li tedy vynášet soud, musíš být nejprve
sám čistý, aby ses nemusel obávat odsouzení. Také se říká "Kdo jsi bez
viny, hoď první kamenem" a tím trestej nepravost, dodávám pro ty, kdo
neví, proč by se mělo házet kamení.
Suď, pokud jsi sám pro sebe autoritou, protože soudit musí autority.
Pokud nemáš v sobě pořádek, je i pro tebe samého tvůj soud bezcenný.
Soudce musí být sám čistý, pevný v zásadách, spravedlivý, moudrý,
nestranný a přející, aby se tato jeho vlastnost promítla do definitivy
soudu, aby soud ukončil všechny pochybnosti a spory.
Soudem proto byli pověřovány největší autority, zprvu vládci sami, potom
jimi vybrané a pověřené osoby. Soudilo se tak dlouho, dokud nebyli všichni
spokojeni, dnes je to jinak. Soudce musí být zcela nestranný, aby výsledek
soudu neovlivnily nesouvisející okolnosti, jako například zájem třetí
osoby, majetek nebo osobní vztah soudce k některé straně.
Soudnictví došlo velkého rozmachu v starověkém Římě. Proč se neobešli
Římané bez soudů? Patrně proto, že řešili nové majetkové a nové společenské
vztahy. Římské právo se dodnes mladí právníci učí. Jednou z hlavních zásad
bylo vyslechnutí obou stran. Ani my nebudeme vynášet soud bez vyslechnutí
obou stran, bez zvážení všech okolností pro a proti.
Právní řád vychází z precedentů. Ještě dnes probíhají precedenční situace
a tvoří se precedenční řízení, jakýsi vzor pro pozdější napodobení.
Zabývat zásadami soudu se musí všichni lidé, nejen soudci. Však rodiče
jsou také soudci nad svými dětmi. I oni musí tyto zásady znát, třeba i
proto, aby vždy dali svému dítěti možnost se obhájit. Soudit musíme všichni
vše nové, s čím se setkáváme, musíme si vytvořit vlastní názor.
A jaké okolnosti vadí vytvoření vlastního názoru? Všude na nás stále
působí "zpravodajství", které předjímá naše soudy, vnucuje nám soud svůj
nebo alespoň předkládá takové informace, které sledují vytvoření soudu
příznivého pro ty, kteří mají moc a vliv. Z vlastní zkušenosti vím, že
zprávy neodpovídají skutečnosti, poškozují poškozené a tiskové opravy
se zásadně neprovádějí.
Soudnictví jako instituce na konci dvacátého století nevycházejí z práva,
ale ze zájmu moci. Chystají se volby? Připraví se nový volební zákon tak,
aby napomáhal ke zvolení toho, koho si přeje reálná moc. Mají mocní
nějaký nápad jak zbohatnout? Zařídí novelu zákona, do které šikovně vnesou
právní cestu
k jeho realizaci. Pak se dozvíme, že někdo podvodným způsobem
vydělal miliony třeba na topných olejích, ale že ho nelze potrestat,
protože "zákon je na to krátký".

047. Inkarnace
O tom, že neexistují reinkarnace, si odhlasovali kněží na křesťanském
koncilu někdy kolem roku 300 po Kristu. Prý rozdílem jediného hlasu.
Židé to řešili rázněji. Toho, kdo si vzpomene na své minulé životy, kázali
ukamenovat. Proč tolik zájmu o inkarnaci?
Důvodů je několik, vzpomenu alespoň dva. Tím prvním je schopnost zdokonalení
nového ducha v několika zvířecích a lidských inkarnacích. Inkarnace do těl
znamená vytvoření neboli výchovu nových duchů a tak lidští duchové početně
mnohonásobně převýšili počet andělů a bohů.
Druhý důvod je nám bližší. Mocní touží vládnout člověku nad životem a smrtí
a člověk jim podléhá tím více, čím více lpí na životě. Člověk si nyní
myslí, že po smrti je naprostý konec, vše končí. Chce si proto života
užít v co nejdelším věku. Každý si přeje žít ve zdraví do sta let. K tomu
je ovšem nutné nepůsobit si zbytečné potíže. Nepůsobit si potíže znamená
poslouchat vrchnost. Kdyby měl člověk jistotu, že po tělesné smrti zůstane
jeho osobnost zachována, čeho by se bál? Vrchnosti ani smrti by se nebál,
naopak by bojoval za lepší společnost, když by věděl, že se do ní opět
vrátí.
Já znám své minulé životy, mnoho lidí je již zná také, protože se od roku
1985 paměť nemaže. Snažím se vytvořit dokonalou společnost, ve které by
se měli všichni dobře. Člověk aby netrpěl bídu, bohatí aby se nemuseli bát
o své peníze a politici aby se nemuseli bát hněvu lidu. Vím totiž, že se
zase brzy do života vrátím jako jiný člověk.
A ještě něco důležitého. Člověk je rozen. Mimozemské bytosti jsou však
stvořeny bohy a bohové mají zájem, aby v těchto inkarnacích duchové zůstávali
co nejdéle. Takové věčná inkarnace trvá i tisíc let. Je dlouhá a duchové
prosí bohy, aby je už vysvobodili. Tyto inkarnace jsou nepříjemné a jsou
často z trestu. Naše krátké inkarnace jsou příjemné právě svojí krátkostí.
Změna je život. Pokud by nám někdo nabízel dlouhodobá těla, ať nám
je předvede na ukázku, vyzkoušíme a pak se rozhodneme, čemu dáme přednost.

048. Zákon
Zákon je formou smlouvy. Závazným způsobem nám sděluje, jak máme jednat,
co musíme a co nesmíme dělat, aby byl ten, kdo zákon vydal, spokojen.
Zákon vždy sleduje něčí zájmy. Žijeme v iluzi, že zákon vytváří nejlepší
předpoklady pro život ve společnosti. Zkušenější ví, že zákon je pro
obyčejné lidi a že vzhledem k dalším okolnostem (peníze, kauce a pod.)
je zákon pro bohaté neúčinný. Zkrátka, na chudé je zákon a četník.
Dobrá, tak je to nyní. Ale jak to má být doopravdy?
Zákon je společenská smlouva a má chránit oprávněné zájmy všech lidí
bez rozdílu věku, pohlaví, majetku, příslušnosti, postavení a čehokoli jiného.
Pro všechny lidi musí mít zákon stejnou platnost. Zákon musí stanovit co
se musí dělat a co se dělat nesmí a stanovit sankce pro ty, kteří ho
překračují.
Přírodní zákony jsou dány, nikdo o nich nepochybuje, málokdo ví, že je
možné je porušovat a málokdo si to dovolí, snad jen pro pobavení a úžas
publika. Společenské zákony však porušuje mnoho lidí snad jen ze sportu,
snad proto, že společenské zákony jsou špatné, tedy z nutnosti.
Naším úkolem nyní je stanovit dobré zákony. Věřte mi, že dobrý zákon není
nutné měnit. Představte si, že by přírodní zákony vytvářel parlament.
Hrozivá představa, asi bychom to nepřežili. Parlament asi není tím pravým
orgánem pro vytvoření dobrých zákonů.
Dokonalé zákony spoluvytváříme spolu s rozumnými lidmi my všichni. Nevěříte?
Lidé ve společnosti se ve svém životě setkávají s mnoha situacemi a jevy.
Jak je prožívají, vytvářejí soud a názor na všechny společenské jevy.
Parlament pak při sestavování zákonů musí tyto názory společnosti
respektovat.
Mnoho zákonů je přesto špatných. Zákony jsou neúplné, jejich složitost
umožňuje obcházení, dopadají především na nemajetné a mají celou řadu dalších
nedostatků. Špatný zákon je třeba odmítnout. Poslanci, kteří tvoří zákony
musí být odvolatelní a pod hrozbou trestu. Musí být schopni
obhájit zákon, který schválili.
Právě tady nás čeká v budoucnosti mnoho práce. Ve vytvoření dokonalých
společenských zákonů a etických norem, plně shodných s lidskou přirozeností,
které nebude nutné vůbec měnit ani obcházet.

049. Kontrola, zpětná vazba, ověření
Každý systém funguje pouze na základě využití zpětné vazby. Systém, který
nemá kontrolu následků svého působení, zaniká. Snad jen mnohokráte
zopakovaná rutina nežádá kontrolu. Uvařil jsi čaj a dal do něj vše tak, jak
jsi zvyklý? Pak ho jistě nemusíš ochutnávat.
Mám pocit, že celý náš systém, který známe, včetně bohů a hmoty slouží
jako ověřovací model pro něco, co neznáme a nikdy nepoznáme. Sloužíme
svým životem k ověření principů nějakého neznámého systému. Možná, jen můj
dojem. V každém případě však jsme tvůrčí bytosti a tvoříme nové věci,
nové vztahy, ověřujeme nové principy. Nejsme jen rutinéry.
Každý, kdo vytváří nové, musí si prověřovat v praxi své představy. Praxe
je pravdivější než naše představy.
Nejen každý tvůrčí pracovník, ale i každý řídící pracovník musí mít kontrolu,
jak jím řízený systém funguje. Nemůže od zeleného stolu dávat příkazy pouze
na základě vlastních představ o tom, jak systém funguje a co se děje.
Celá léta jsme žili v iluzorním systému, kde nejvyšší řídící pracovníci
vydávali nereálné pokyny které se na nižším stupni řízení vždy o něco více
přiblížili realitě. Zpět pak šla hlášení nejprve reálná, pak stále
upravenější. Takovému systému se však říká "kocourkov". Jen bych k tomu
dodal, že ti nejvyšší dělali jako že nic nevědí a museli hodně zaplatit
za to, aby věděli alespoň to, kdy, jak a kam mají včas utéci.

050. Osobnost
Bytosti projeví svoji osobnost ve chvíli, kdy projeví svoji vlastní vůli.
Osobnost a vůle spolu souvisí. Vůle je odrazem osobnosti. Osobnost je
tvořena charakterem. Charakter je soubor osvojených principů (vlastností).
Principem může být přejícnost, bojovnost, pýcha, solidárnost, zvědavost,
učenlivost, zatvrzelost, pečlivost, starostlivost a jiné vlastnosti.
Principů osvojených jako vlastnosti osobnosti může být snad tisíc a
každý princip může být přijat na různé úrovni, tedy jako vlastnost
prioritní, důležitá, podružná nebo chybějící. Takových úrovní je více
a ve všech těchto kombinacích dávají snad nekonečnou řadu lidských osobností.
Těch kombinací je mnohem více než můžeme poznat lidí a tak si nakonec
přiznáváme, že každý člověk je jiný, jen co lidi lépe poznáme.
Měli bychom znát charaktery lidí, se kterými se setkáváme, tedy jaké mají
vlastnosti a čeho jsou schopni, abychom s nimi mohli spolupracovat.
Mohl bych napsat, že osobnost lze poznat osobnostním testem, ale není to
pravda. Jednotlivé vlastnosti jsou zatíženy všeobecně rozšířeným soudem.
Proto člověk, který je žárlivý, nepořádný, lakomý nebo lenošný skrývá tyto
své vlastnosti osobnosti a veřejně se k nim nehlásí.
Vlastnosti osobnosti se poznají ze skutků člověka. Poznají se z jeho
jednání, chování, zájmů, motivace, vyhovění nebo odmítnutí. Abychom
člověka poznali, musíme s ním prožít hodně situací. To někdy není ani
závislé na čase, obvykle musíme člověka k nějaké reakci vyprovokovat.
Požádáme, navrhneme, přikážeme, poprosíme a čekáme, co bude. Jednání je
pak rozhodující, nikoli, jak své jednání zdůvodní.
A vyhlídky? Především na osobnosti záleží její další osud. Někdo pro svoje
vlastnosti je ve společnosti zapotřebí, někdo ne a někdo pro své osobní
vlastnosti do inkarnace vůbec nebude vpuštěn. Co s takovým duchem, o kterého
žádný inkarnační bůh nestojí? Ten pěkně potichu splyne se Zářícím, aby se
v něm rozplynul na novou čistou oživující energii.