Pavel Němec |
|||||||
|
|||||||
121. Náprava společnosti Společnost, která kolem nás existuje, trápí snad všechny. Někteří pak přemýšlejí, jak se přizpůsobit, jiní, jak společnost napravit. Existuje nějaká cesta nápravy? Cest je mnoho, navrhuji tuto: Především musí člověk začít využívat svých schopností samostatně myslet a vynést hodnotící soud. Nejprve člověk samostatně vynese hodnotící soud nad vším, co se ho týká a co ovlivňuje jeho život. Překážkou správného hodnotového soudu jsou sdělovací prostředky, které jeho hodnotící soud předurčují ve prospěch reálné moci. Svůj hodnotící soud musí obhájit a nabídnout druhým, avšak nevnucovat. Lidé sjednocení v názorech jsou nepřemožitelní. Nesouhlas se systémem je pouze motivujícím pro stanovení alternativy, k hledání řešení, nápravy, zkrátka toho, co by vyhovovalo. Lidé se pak sjednotí na tom, co chtějí, co si přejí a dají svůj hlas a svoji důvěru těm politikům, kteří představy lidí chtějí realizovat. Pokud nikdo takový není, hlas nedají nikomu a musí se hledat jiní kandidáti. V mezilidských vztazích musí mít také lidé jasno o tom, co chtějí. Své představy však mohou prosazovat pouze formou dohody a kdo bude hodnější a vstřícnější, ten bude úspěšnější. Zdůvodněné odmítnutí je pak jako součást snahy o dohodu pozitivním jednáním. Co myslíte, má sršeň žihadlo? Všichni víme, že má. A čmelák? Někteří si myslí, že nemá. Ale čmelák má největší žihalo ze všech. Málo ho však používá. Je mírumilovný. Buďme jako čmelák. Mírumilovní s velkým žihadlem. 122. Naslouchat Je rozdíl mezi posloucháním a nasloucháním. Pokud posloucháme, přijímáme informace a řídíme se jimi. Pokud nasloucháme, přijímáme informace a přemýšlíme o nich. Opakem by bylo nikomu a ničemu nenaslouchat, nic nesledovat, o nic se nezajímat, věnovat se pouze sám sobě. Pak bychom jen mluvili o sobě až bychom tím druhé nudili nebo znechutili. Naslouchejme proto o čem mluví druzí, co si myslí, co prožívají a prožívejme to s nimi. Soucítění je velmi dobrá vlastnost. Bez soucítění by nebyla žádná solidarita a bez solidarity by se mnoho lidí dostalo do bezvýchodných situací a bezvýchodné situace lámou charakter. Naslouchejme druhým, pochopme co nám chtěli sdělit, zařaďme si to do rámce naší spolupráce a správně reagujme. Ujistíme své okolí, že nám nikdo není lhostejný, že nás zajímá osud lidí v našem okolí a že jsme schopni a ochotni spoluprožívání. Sami pak sdělujeme svému okolí vše, co považujeme za důležité s cílem prohloubit spolužití, aby nám okolí rozumělo, aby lidé v okolí věděli, oč usilujeme, co prožíváme a jakým směrem chceme rozvíjet spolupráci. Tam, kde přestane fungovat komunikace, spolupráce ustává a vztahy se rozpadají. Správně vedená komunikace rozvíjí spolupráci a spolužití. V naší komunikaci nikoho nebudeme urážet, projevíme úctu, vděčnost, dobrou vůli a snahu dohodnout se na všem, co je obsahem společného života. 123. Parpolis Každá společnost, která nevychází z lidské přirozenosti zanechává celou řadu lidí mimo hlavní děj událostí. Mnoha lidem nepřirozené vztahy ve společnosti vadí, přejí si nápravu a obranné mechanismy společnosti, usilující o udržení nepřirozeného stavu je vytlačují na okraj společnosti. V totalitním státu kariéristé vnikali do soukromí občanů, omezovali náboženskou a názorovou svobodu a narušovali nekonformní názory, umění a životní styl. Nositele nekonformních názorů pak vyhazovali z míst a nabízeli jim pouze dělnické profese, topiče, vrátné, místa u strojů a mimo kolektiv. Persekuce pak vyvrcholila u členů Charty 77, kteří podepsali dokument žádající nápravu společnosti. Chartisté se tak dostali na okraj společnosti. Nikdo se už asi nedozví, zda Chartu 77 připravovala tajná služba, nebo zda ji až dodatečně zcela ovládla. Jisté však je, že tito lidé, nuceni žít na samém okraji společnosti vytvořili paralelní polis, to znamená uzavřené kulturně zaměřené skupiny, které se scházely po bytech a bavily se podle svého zájmu a představ. Sami pro sebe hráli divadlo, zpívali, recitovali, tancovali a na nepřátelský svět za okny na tu chvíli zcela zapomněli. Takovým paralelním polis, čili parpolisem může se stát jakákoli nekonformní skupina, klub, komunita nebo sekta, zkrátka lidé, kteří se chtějí bavit podle své představy. Pochopitelně, že společně nesledují televizi. Program aktivně vymýšlejí a realizují zcela sami v plné shodě a plné dobrovolnosti. Obvyklým obsahem jsou myšlenky zakázaných autorů nebo autorů z jejich středu. Beseduje, diskutuje, zpívá, raduje se, tancuje. Myslím si, že na Chartě 77 byly nejlepší právě jejich paralelní polis. 124. Prodej Nejsem studovaným ekonomem ani obchodníkem, tak vás seznámím pouze s tím, co vidím kolem sebe. Pokud se chcete tématem obchodu podrobně zabývat, nezbude, než vyhledat odbornou publikaci. Vidím to takto: Prodej je výměna zboží za protihodnotu. Tou protihodnotou bývají obvykle peníze, může to však být i jiné zboží nebo služba při směnném prodeji nebo kredit, který je vyrovnán později jiným zbožím nebo protislužbou. Stát založený na financích a na daních, má zájem na tom, aby byl prodej vázán na okamžitou platbu v hotovosti nebo šekem. Lidem by zase více vyhovovalo platit protislužbou v rámci otevřeného účtu. Volnější vztahy jsou možné pouze tam, kde se lidé znají a kde nejsou složité mechanismy opatřování životních potřeb, například na vesnici, kde lidé soukromě podnikají jako rolníci a řemeslníci. Prodej v rámci obchodu je pak nástrojem k rozšíření zboží. Proto je cena zboží vázána na jeho množství. Nikoli však na množství absolutní, však deset koní není totéž co deset hřebíků, ale na množství relativní. Jinak zaplatí obchodník za odebrání poloviny produkce farmy a jinak domkař za jedno kuře. Prodej tak může být velkoobchodní, kde velkoobchodník koupí u výrobce a prodá ve velkém dalším obchodníkům, ve stálých obchodech, které se jen večer uzamknou, pak stánkový, kdy se pro každý prodej postaví stánek a večer zase složí, podomní, kde obchodníci obcházejí rodiny a podnikatele a své zboží jim nabízejí a prodej na inzerát, kde inzerent nabídne inzerátem zboží a čeká, kdo se mu se zájmem ozve. Lidé se ve společnosti, která přestává fungovat, snaží o nezávislé formy výroby, služeb a prodeje a tím vytvářejí stínovou ekonomiku s cílem vyhnout se daním nebo zajistit si obživu. Tam, kde společnost funguje dobře, lidé si svoji společnost chrání a poctivě jí odevzdávají daně a často i něco navíc. 125. Služba Každou činnost, kterou provádíme ve prospěch svého okolí a těch, se kterými spolupracujeme a žijeme, můžeme nazvat službou. Člověk je užitečný a potřebný právě tím, že slouží jiným. Za službu můžeme také označit aktivitu, kterou člověk dělá z cizí vůle. Za každou službu si člověk zaslouží odměnu. To se týká jak lidí, tak duchovních bytostí. Za každou službu má člověk dostávat průběžně svoji odměnu, nikoli žít z příslibu odměny někdy po smrti nebo až za rok, za dva nebo deset let. Službami se také nazývá podnikatelská aktivita, ve které podnikatel nevytváří zboží. Může jít o holiče, čištění oděvů, zprostředkování, dopravu, veřejné záchody, pohostinství, ubytování a podobně. Služba má však i svůj filozofický rozměr. V Novém zákoně je psáno, že kdo chce být velkým, ať přijme službu. Kdo chce být největším, ať se stane otrokem všech. Jako obvykle, není zde řečeno vše, není zde řečeno mnoho důležitého a tak i tato rada byla zneužita. Jádro sdělení je však správné a jako vždy, i zde jsou důležité další okolnosti a detaily. Ten člověk, který dokáže pomoci druhým, zvláště je-li šikovnější než druzí, je svým okolím chválen a vyhledáván. Lidé mu pochopitelně za jeho práci dají odměnu a tak tento člověk má vše, co potřebuje. Ten, kdo se k ničemu nehodí, kdo nic neumí a je líný, lidem nepomůže, lidé ho nepotřebují a pochopitelně ani neocení, nic nedostane a nic nemá. Podnikatel je úspěšný tehdy, když dokáže lidem posloužit ve věci, kterou lidé potřebují a za kterou jsou ochotni zaplatit nebo nahradit protislužbou. Proto ti, kteří chtějí mít dostatek, musí se především zamyslet nad tím, co potřebují jiní lidé, čím druhým může posloužit. V současné době je trh naplněn, zboží a služby díky vysoké produktivitě práce a dlouhé pracovní době převyšují poptávku. Za této situace, kdy nabídka přesahuje poptávku, soutěží podnikatelé mezi sebou často nekalými způsoby. V konkurenčních vztazích musí vítězit úspěšnější, ten, kdo má lepší zboží a dostupnější služby. Podnikatelé jsou však vynalézaví a likvidují své úspěšnější konkurenty nepřijatelnými způsoby. Mnoho by pak vyřešil průzkum trhu, řízená ekonomika, úprava pracovní doby a omezení osobní spotřeby podnikatelů. |