 |
Pavel Němec |
||||||
|
|||||||
| 126. Sebevědomí Člověk ve svém životě se činí jak může. Ve chvíli, kdy radostně pozná, že on je on, což je někdy ve dvou třech letech života, už začíná chápat svoji cenu. Ví, čeho je schopen a co již dokázal. Tím položí základ pro své pozdější sebehodnocení a sebevědomí. Člověk mezi lidmi pak jedná svým způsobem. Lidé ho hodnotí, hodnocení mu vhodným způsobem sdělují. Pochvalou, uznáním, úctou nebo i nevolí a odmítnutím. Tak si člověk vytváří představu o své hodnotě. Pokud vychází z reality, hodnotí sebe na základě toho, co již dokázal, posiluje si sebevědomí. Pokud sebe hodnotí podle toho, čeho je schopen, může se dostat do iluze a nadhodnocení může vést k pýše. Pýcha vzniká jako důsledek vyššího sebehodnocení než je skutečná hodnota osobnosti. Pýše mohou propadnout všichni bez ohledu na skutečnou hodnotu osobnosti, ale skutečně schopní a hodnotní lidé mají k pýše obvykle daleko. Sebevědomí je velmi důležitá součást osobnosti. Člověk s nízkým sebehodnocením je málo tolerantní a může upadnout do nenávisti k ostatním a pak je již krok s násilné a kriminální činnosti. Ten, kdo má dostatečně silné sebevědomí a je současně i skromný, ten je velkorysý, tolerantní a nemá potíže v mezilidských vztazích. Už to je dostatečný důvod k tomu, abychom u dětí a mládeže budovali správnou míru sebevědomí. Přitom větší význam než pro okolí má správná a dostatečná míra sebevědomí význam především pro své nositele. Člověk bez sebevědomí je navíc nespokojený, nešťastný a má blíže k drogám než člověk spokojený. U dětí proto jejich sebevědomí budeme posilovat tím, že správně budeme hodnotit jejich jednání, vždy pochválíme úspěch a ukážeme správnou cestu v neúspěchu. Dětem starším však radu můžeme jen nabídnout. Radujme se s každým, kdo chce oslavit svůj úspěch v práci, ve studiu, mezilidských vztazích i kdekoli jinde. Na svém sebevědomí budeme trpělivě a trvale pracovat a všechny komplexy, které by nám snad naše sebevědomí rozbíjely budeme systematicky odstraňovat. 127. Skromnost Je mi velmi příjemné jednat se skromnými lidmi a sám se také snažím být skromný. Na skromnost se nijak myslet nemusí, je to součást přirozeného jednání. Skromnému stačí málo a drží se tří zásad. Nedělá si nepřátele, o nic se neštve a nikoho nepohoršuje. Pokud by jeho oprávněný styl života měl někoho pohoršovat, tak ho skryje do soukromí. Skromný člověk se dále nevychloubá, stačí mu, když pochválí sebe sám. Opakem skromnosti je chlouba a pýcha. Neskromný člověk stále něco potřebuje. Pomoc, uznání, majetek, informace, další možnosti. Pokud člověk stále někde něco shání, je jistě také důležité, zda pouze pro sebe nebo zda i pro pohodu a radost druhých. Hledá-li člověk informace, aby je nabídl k poučení druhých, proti tomu by jistě nikdo nic nenamítal. Věřte mi však, že někdy je lépe některé věci nevědět a zbytečně se neptat. I tak se projevuje skromnost. Člověk zkrátka pracuje a neohlíží se kolem. Však lidé sami ocení jeho práci. Malér nastane ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, že má mít moc jako panovník, ale že ji nemá, že ho stále někdo ohrožuje a že protivník je navíc v právu. Panovník si uvědomí, že je břídil a začne mít strach jako Stalin. Takovému panovníkovi nezbude než zvolit cestu kultu osobnosti, silných ochránců a silné tajné policie. Vyprovokovat strach všech vůči všem, aby mohl ještě pár let přežít ve své milované funkci. Pak lidem nezbude, než se věnovat úplně jiným věcem a najít si zdroj radosti jinde. 128. Incest Incest je sexuální kontakt mezi příbuznými kromě manželů, obvykle mezi rodiči + dětmi a mezi bratrem + sestrou. Toto je snad nejcitlivějším tématem mé knížky a možná mé úvahy vyprovokují nesouhlas. Incestu jsem však věnoval velkou pozornost, získal jsem snad dostatek informací pro následující tvrzení: incest v žádném případě nelze považovat za trestný čin a vůbec toho víme o incestu málo, abychom mohli posoudit jeho vhodnost či nevhodnost ve výchově. Možná, že příští seriozní sociologický výzkum dá lidem dostatek poznatků ke konečnému soudu, nyní jsou však předsudky vůči incestu větším zlem než incest sám. Poprvé jsem o incestu slyšel v souvislosti s jistou sektou, ve které hrají velkou roli sexuální vztahy. To vzbudilo můj zájem o incest. Pomalu jsem si skládal mozaiku tohoto nyní odmítaného jevu a o své poznatky se s vámi nyní rozdělím. Můj postoj k incestu je pozitivní za předpokladu, že jde o zcela dobrovolnou záležitost a že z incestu pokrevních příbuzných nevzejde nový život. Sexuální kontakty především s dětmi do 15ti let utvářejí jejich vztah k erotice a sexu po celý další život a každá špatná zkušenost se do tohoto vztahu velmi negativně promítne. Kromě toho genetické vybavení člověka se pohybuje na samé hranici možností, které nám genetické principy dávají a je proto nutné, aby potomci získali genetické vybavení od geneticky vzdálených rodičů. Je to složitě řečeno, ale znamená to pouze tolik, že děti vzešlé z pokrevní příbuznosti jsou obvykle geneticky degenerované. Nyní, když jsem z incestu vyloučil násilí a oplodnění, zůstává zajímavý obsah, o kterém se vyplatí uvažovat. Děti a mladí lidé mají zájem o příjemný tělesný kontakt s osobami, které je milují a ke kterým oni sami mají plnou důvěru a velkou náklonnost. Těžko bychom hledali v takových něžnostech nějakou hranici. Mají se děti mazlit? A kam až se může zajít? Myslím si, že hranice neexistuje a že by asi nikdo nedokázal svoji představu o nějaké hranici obhájit. Z mnoha svědectví osobních i v časopisech jsem poznal, že děti i rodiče mají o vzájemný erotický a sexuální vztah zájem. Na incestní vztah z mládí starší lidé velmi rádi vzpomínají a jako tradici ho ve své rodině udržují. Kde jinde než v rodině a kdy jindy než ve věku 12 - 15 let by se měli mladí lidé seznamovat se sexem a erotikou? Tento věk a zde prožité zkušenosti zásadním způsobem vztah lidí k sexu ovlivní. Myslím si, že je přirozené a správné, když děti doma vidí nahotu jako zcela přirozenou věc. Pokud děti mají o incest zájem, mohou jim rodiče vyhovět. Pokud společnost hodnotí incest jako trestný čin, musí rodiče děti ve všem poučit, zejména aby se o tom nikde nezmiňovaly. V této otázce musí mít celá rodina jednotný názor. Pokud jeden z rodiny s incestem nesouhlasí, nemůže k němu dojít. V žádném případě pak nesmí rodiče k incestu děti nutit. Vše je otázkou tradice v rodině. Hodnotícím měřítkem pak bude, zda děti na rodinu a na vše, co se svými rodiči a prarodiči prožili, vzpomínají v pohodě a s láskou. 129. Kouř Nemám na mysli kouř jako sexuální praktiku, ale jako produkt hoření. Hoření je chemická reakce při které za zápalné teploty probíhá oxidace. Odborníci by to řekli přesněji. Při spalování anorganických látek vzniká jako produkt hoření plyn, například kysličník uhličitý, siřičitý, uhelnatý nebo jiný. Chemická reakce není složitá a obvykle ji můžeme vyjádřit chemickou reakcí, která vše vystihuje. Organické sloučeniny, jako papír, dřevo, uhlí, nafta, benzín, seno, tabák a jiné jsou složité látky a jejich hoření chemická rovnice plně vystihnout nemůže. Při zápalné teplotě, která se pohybuje nad 200 st. Celsia materiál sublimuje, do spalin se uvolňují částečky hmoty. Při spalování tabáku vzniká kysličník uhličitý, uhelnatý, uvolňuje se nikotin a dehet. Vědci nalezli v kouři tabáku přes 400 chemických látek. Mnohé z nich člověku škodí, jiné zapáchají. Kouř je tedy směsí mnoha chemických látek. Někdy je pouze vedlejším produktem, někdy nežádoucím, jindy hlavním produktem pro který spalování probíhá. Před rokem 1970 byl kouř z továren symbolem průmyslové výroby a hospodářské moci státu. Pak se zhoršila čistota ovzduší na vysokou míru, která způsobila přehodnocení vztahu společnosti k průmyslovému kouři. Už není symbolem průmyslové prosperity, ale znečištěného životního prostředí a je snaha jej čistit a rozhodně se s ním nikdo nechlubí. Dříve jsme topili uhlím a naftou, ale smradu bylo všude tolik, že nyní přecházíme na zemní plyn a bioplyn. Časy se mění. Vztah k některým druhům kouře se však nezměnil a o těch chci psát především. Kouř ze dřeva a ze suchých bylin obsahuje celou řadu vonných součástí, které provokují u člověka emotivní stav blízký náboženskému vytržení. Mnohé sekty a církve používají proto aromatický kouř k navození meditativní nálady. Katolická církev používá při své bohoslužbě kadidlo a tím vykuřuje kostel. Mnoho dalších sekt používá vonné tyčinky. Také aromaterapie používá vonné kouře mnoha druhů bylin. Když mne trápili komáři, zapálil jsem vysušené natě třezalky a řebříčku dříve vyluhované v čaji. Takový kouř velmi voněl a komáři ztratili orientaci a mohl jsem klidně spát. Od té doby si v pokoji zapaluji pro radost natě těchto vyluhovaných a vysušených bylin. Ještě bych rád připomenul, jak se mají dobře trempíři v lese u ohníčku, jak rádi cítí jeho kouř. Kouř ze dřeva je také velmi příjemný a posezení u ohně lidi velmi sblíží. 130. Vyloučení Lidé jsou ze své přirozenosti vedeni ke spolupráci. Někdy však dojde k situaci, že někdo je spolupráce vyloučen. Soud by měl být vždy veřejný, ale někdy probíhá za vyloučení veřejnosti. Když hokejista fauluje, je potrestán vyloučením na pět minut. Na některá vyloučení jsme zvyklí, na některá ne. Vyloučení kohokoli ze společenského dění je nepřirozené. Může jít o příznak nemocné společnosti. Společenské zřízení ze své podstaty je určeno k tomu, aby zapojilo všechny do společenské dělby práce. Ve slovníku cizích slov jsem se u hesla "schizoidní" dočetl, že schizoidní rys osobnosti se projevuje uzavřeností, odvratem od společnosti. Podle mých poznatků je to naopak. Nekonformního člověka, který čerpá inspiraci z duchovního světa, tato společnost označí za schizoidní osobnost a sama ho vyloučí ze společnosti na její okraj. Když se pak mimo společnost a na jejím okraji setká více osobností, nemají zájem o zapojení do společnosti, která je vyloučila, ale spojí se a vytvoří společnost vlastní. |