Pavel Němec |
|||||||
|
|||||||
026. Pohoda Pohodu považuji za základní emoci a přeji si, aby takovou byla pro všechny bytosti. Pohoda je stav, ve kterém pociťuji klid, žádné napětí, žádné neodkladné záležitosti, cítím solidaritu a přejícnost přátel, vím, že nikdo z mých přátel není v bezvýchodné situaci a že se na mne nikdo nezlobí. Nejsem hladový, nemám žízeň ani jiné nepohodlí, doma je teplo, peníze mám na životní styl, který jsem nazval "přízemní let". Občas mi přijde dopis, sluníčko svítí, není sucho, vláda se sice hádá, ale co je nám do toho, však se hádají i na jiných pracovištích. Nevidím žádné bezprostřední ohrožení své existence ani nepočítám s nějakou neřešitelnou situací, naději mám také, přepracovaný nejsem, nikdo v rodině není nemocný, mám koho hladit, hasně se také mohu věnovat, občas poznám něco nového, mohu jít do přírody nebo mezi lidi, pivečko ještě také mám, nenudím se, nikdo mne pro nic neuhání, lékařskou péči mám také zajištěnu, nikdo u nás není bez zaměstnání, dluhy už nemáme, nic mi nechybí. Mohu prožívat pohodu. Vím, že bych mohl prožívat pohodu i v méně příznivých podmínkách, pohodu může prožívat každý, kdo není v bezvýchodné situaci. Snažme se, aby pohodu mohl prožívat každý. Nástrojem pomoci druhým, aby i oni mohli být v pohodě, je solidarita. Nenápadně se rozhlédneme po svém okolí, především proto, abychom druhým nebrali soukromí, zda někdo nestrádá. Občas se mi někdo svěří, snažím se mu pak pomoci radou nebo jinou výpomocí. Radí se snáze těm, kteří nejsou uvnitř problému, kteří vidí vše jako nezaujatý pozorovatel. Často moji radu odmítnou, ale později zjistím, že se jí řídili, nikoho proto k ničemu nepřemlouvám. Lidé, kteří jsou v potížích vždy potřebují především účast druhých. Často si své potíže způsobili sami a na nás je, abychom to zpochybnili, však o tom jistě sami pochybujeme. Ještě častěji se lidé chtějí ujistit, že se na ně nezlobíme, svědomí je na nás všechny naštěstí přísné. Lidé usilují o naše odpuštění, mají-li pocit, že se k nám nezachovali správně. Pokud jsme jim odpustili, ujistíme je o tom. Někdy je požádáme, aby svoji chybu napravili, alespoň symbolicky nebo s odkladem. Když lidé uznají svoji chybu a vinu a poučí se, už to je důvod k plnému odpuštění. Tak ulevíme sobě i jim. Pro pohodu nestačí pouze odstranit napětí mezi lidmi, lidé často strádají z hmotného nedostatku. Žebráci na ulicích jsou ostudou vlády. Každá vláda by měla zjistit důvody, proč lidé žebrají a zařídit, aby nemuseli. Jistě, že naši přátelé na žebráni odkázáni nejsou, třeba i proto, že mají nás a my jim pomůžeme. Vláda je i od toho, aby každému, kdo chce a může pracovat, zajistila práci. Už to tu bylo a osvědčilo se to. Nezaměstnanost je ostudou vlády. Vláda je od toho, aby zajistila rozdělení vytvořených hodnot tak, aby nikdo nestrádal. Aby lidé prožívali pohodu, nesmí být osamělí. To už není věcí vlády, ale nás samých, aby v našem okolí nikdo nebyl osamocen. Je to nedostatkem instituce zvané manželství, že nepřihlíží k opuštěnosti lidí. Víme, že manželství vede člověka k majetnickému vztahu ke svému partnerovi a vztah k jiné osobě v lidech vzbuzuje žárlivost. Nahraďme žárlivost přejícností a nevěru nepovažujme za důvod k rozvedení manželství a všem se uleví, především osamělým lidem. Nyní jsou tělesně postižení lidé odsouzeni žít v samotě. Když bude v rodině žít více mužů a žen pohromadě (komunita, dvojrodina), pak se zapojí i lidé tělesně postižení. Máme co řešit, neodkládejme to. Věřte mi, že pohoda se přenáší na jiné lidi stejně jako napětí. Stojí za to tyto věci řešit. 027. Lidské teplo Lidské teplo souvisí s pohodou a to, co jsem psal o pohodě, patří i sem. Zatímco pohoda by měla být jakýmsi základním stavem prožívání, lidské teplo může vytvořit i něco navíc. Když se lidé k sobě budou chovat přátelsky a přejícně, mohou sami i druhé přivést až k pocitu štěstí. Štěstí je silná emoce kterou je nutné vybudit, je vázána na výraznou změnu k lepšímu. Štěstí můžeme prožít při splnění přání, odvrácení neštěstí, nálezu ztraceného nebo při setkání. Velký pocit štěstí může přinést i hasna. Ke štěstí je lidské teplo zapotřebí a pohoda se bez něj neobejde. Proto stojí za to si o lidském teple něco říci. Místem lidského tepla musí být především rodina. Všem, kteří žijí s námi pod jednou střechou proto prokazujme své přátelství a radost ze společného soužití. Pokud toho nejsme schopni, pak hledejme jinou rodinu. Před odchodem však posuďme, jak nás rodina potřebuje a jaké vztahy cítíme z opačné strany. Investovat do lidského tepla se vždy vyplácí, protože lidské teplo se neztrácí, ale vrací, ostatně zlý úmysl se posílen vrací také. V rodině budeme dávat své přátelství, lásku, šířit pohodu, uplatníme toleranci, budeme odpouštět a vzájemně si pomáhat. Takový ideální stav může být jistě narušen potížemi, nedostatkem peněz, nemocemi, neuspokojením, únavou, přepracovaností, spěchem, nedostatkem času a jinými okolnostmi, které se promítají do špatné nálady členů rodiny. Pak je nejlépe se jít projít nebo dopřát nespokojeným soukromí. Obvykle stačí, když se nají a odpočinou někde v osamění. Když je malý byt, ať jdou do přírody nebo jinam mimo rodinu. Na pracovišti kazí mezilidské vztahy ti, kteří na svoji funkci nestačí. Na svoji stálou nervozitu doplácejí především oni sami. Neútočme tedy na ně, když jsou nadřízení, tak je poslouchejme, když nám jeden den dají příkaz a druhý den právě opačný, tak to přijměme. S klidným nehádavým člověkem se pracuje mnohem lépe a zklidní se i podrážděný šéf. Jistě, pokud se nám v zaměstnání nelíbí, můžeme si hledat něco jiného. Ať jsme kdekoli mezi lidmi, snažme se působit svým klidem, rozvahou, pohodou a dobrou náladou. Také něco z hasny se na pracoviště hodí. Pokud však navážeme milenecké vztahy na pracovišti, musíme počítat s tím, že s ukončením takového vztahu se obvykle ukončí i pracovní poměr jednoho z milenců na společném pracovišti. Nejvíce lidského tepla potřebují děti. Každé dítě musí mít alespoň jednoho dospělého člověka, kterému plně důvěřuje a na kterého se může kdykoli obrátit s čímkoli. Dítě si takto musí uvolňovat všechny své tlaky a zbavovat se pochybností pro svůj další nekonfliktní růst. Každou informaci od dítěte přijmeme s klidem a rozvahou, i kdyby nám sdělilo, že právě vypálilo sousedovi stodolu. Vše lze vyřešit, vše lze naučit, ale ten, kdo na sdělení dítěte reaguje afektem, ztrácí jeho důvěru a dítě, které ztratilo důvěru k dospělým je ztraceno a stane se konfliktním. Když si zatopíme v kamnech, teplo pronikne do stěn, kde se chvíli udrží než se ztratí. Lidské teplo se však neztrácí. Každý, kdo probouzí lidské teplo, získává nejvíce sám, protože lidské teplo se neztrácí ale posíleno se vrací. 028. Výchova Myslím si, že k výchově mohu zasvěceně psát, protože jsem nejen vychovával své děti, ale byl jsem také od roku 1975 do roku 1993 vychovatelem v dětském domově a domově mládeže. Práce to byla pěkná, snad nenáročná, zajímavá a musím říci, že jsem i já byl dětmi a mládeží vychováván. Výchova sleduje tři hlavní cíle. Tím prvním je aktuální prožití bez kolizí, druhým je bezkolizní zapojení do lidské společnosti a třetím je osvojení chování, schopností a dovedností, které přinesou vychovávanému životní pohodu a jiné osobní výhody. Je úplně jedno, zda vychováváme vlastní děti nebo děti cizí. Všechny děti považujme za vlastní. Mezi zvířaty a mláďaty vládnou podobné vztahy. Fenka vychová koťata, slepice housata, kočka malé veverky. Podobná solidarita musí být i mezi lidmi. Žádné mládě nesmí zůstat opuštěno. Při výchově předáváme dítěti schopnost rozpoznat dobré a špatné, postupně budujeme přesnými informacemi jeho systém poznání, učíme ho sebeobsluze, kontaktu s lidmi, odstraňujeme špatné návyky a také jej učíme hře a zábavě. Dítěti dáme dostatek volnosti pro vlastní činnost, jen musíme zabránit možnému úrazu a neúspěchu s trvalými následky. Zvykáme ho na kolektiv dětí, přesně odpovídáme na jeho zvídavé otázky a učíme ho i úctě k jiným lidem, starším, ale i mladším. Často se stane, že musíme řešit nějaký přestupek. Nejdůležitější je zjistit motivaci. Tou může být zvídavost, nuda, neopatrnost, nedbalost, ale i zlý úmysl. Motivací může být celá řada a změní zcela náhled na míru provinění. Každý trest musí především směřovat k tomu, aby se špatné jednání neopakovalo. Někomu stačí vysvětlení a domluva, jinému pohrůžka, některé dítě bohužel musí být nějak potrestáno. Surové bití nepřichází v úvahu, myslel jsem trest, který přesvědčí dítě o způsobené škodě. Nejlepším trestem je pocítění následků vlastního jednání. Čím více se dítěti věnujeme, čím více ho naučíme, tím spokojenější život prožije a jeho pohodu prožijeme s ním, tím je větší pravděpodobnost, že se o nás ve stáří postará. Nakonec bych se ještě rád zmínil o výchově mentálně zaostalých dětí. Jejich zaostalost nemusí být vždy dána tělesnou poruchou. Můžeme se setkat i s nedokonalým duchem. Duchovní bytosti se v jednotlivých inkarnacích zdokonalují, osvojují si principy jednání v zvířecích a později lidských inkarnacích. Pokud jsme si jisti, že opoždění ve vývoji je dáno tělesnou vadou, vychováme dítě tak, aby bylo schopno prožít spokojený život. Naučíme ho především sebeobsluze. Pokud však zaostalé dítě dobře chápe a je učenlivé, věnujme mu maximální pozornost a píli. Jde totiž o ducha v první lidské inkarnaci a vše, co se nyní naučí, využije nejen v tomto, ale ve všech následujících životech. 029. Zkouška Princip zkoušky je nám znám především ze školy. Jenže zkouškou je celý život a zkoušky plníme i tam, kdy bychom to nepředpokládali. Každý předmět i každá bytost mají společné to, že jsou předurčeny k nějaké funkci. Když jdeme do lesa na dříví, vezmeme si sekeru a než vyjdeme, doma ji vyzkoušíme, zda je ostrá a zda nepadá z topůrka. Když stavbaři postaví most, na zkoušku jej zatíží a měří jeho deformaci. Tak si vyzkoušíme auto před koupí, loďku nebo stan před cestou. Zkoušíme vše, co nám má dobře sloužit tam, kde je na nápravu pozdě. Zkoušky živých bytostí jsou složitější, protože živé bytosti plní více funkcí a složitějších. Zkoušíme děti, zda si osvojili to, co jsme je naučili. Zkoušíme cvičená zvířata, zda dobře umí, co jsme je naučili. Zkouška vždy obsahuje prvek možnosti neúspěchu, s neúspěchem se počítá. Obvykle je pak čas a možnost opravy, někdy však ne. Mým záměrem je upozornit člověka na to, že je duchovním světem často zkoušen jeho charakter, vlastnosti a schopnosti. Duchovní svět má s člověkem své záměry a musí si ověřit, jak člověk reaguje na nejrůznější životní situace. Pokud člověk obstojí, zkouška se již neopakuje. Pokud neobstojí, opakovat se může. Blaze člověku, se kterým má duchovní svět záměry, protože ho vede, vychovává, zkouší a posléze užije k úkolu, který přinese užitek všem. Sami počítejme s tím, že můžeme být kdykoli zkoušeni a podle toho přistupujme odpovědně k životu. Záleží na každém skutku, záleží i na okolnostech a detailech. Sami však také zkoušejme a prověřujme. Máme-li někomu svěřit důležitou funkci, prověřme ho nejprve na méně náročném postu. Před důležitou společnou cestou vykonejme společnou nedůležitou cestu malou. Vše důležité má být předem prověřeno. 030. Duch Duchovní bytosti zde byly mnohem dříve než hmota, duchovní bytosti vytvořily hmotu, neživou i živou přírodu, těla živých bytostí i člověka, mají velký vliv na život přírody i člověka a nyní budou spolu s člověkem tvořit dokonalou společnost. I kdyby bylo pravdou pouze jedno z uvedeného, bylo by to dostatečným důvodem k tomu, abychom se o duchovní svět zajímali. Sami jsme duchy, náš duch se inkarnoval do těla, aby ho oživil a řídil, po smrti náš duch opět přežije a bude pokračovat ve své existenci ve změněné formě. Duchovní bytosti dávají moc mágům, inspirují každou bytost a jsou nositeli veškerého poznání. Řídí život člověka i tehdy, když člověk prohlásí, že bohové a duchovní bytosti neexistují. Duchové zde bylo ještě před založením světa a spojili se v zájmu vytvořit nový a dokonalý svět. Bohové, andělé a mnozí lidé jsou od počátku věků zapsáni v knize života. Takových není mnoho. Noví duchové však masově vznikají a nástrojem vytvoření nového ducha jsou těla živých bytostí. Energie vycházející z těles (planety, krystalů a pyramid), oživuje přírodu. Oživující bytosti oživují rostliny, aby se zde modifikovaly ve složitější bytosti, které pak oživují živočichy. Bakterie, prvoky, červy, hmyz. Tato cesta je zdlouhavá a duch bytosti narůstá jako krystal. Duchovní oživující bytosti pak inkarnují do obratlovců k dalšímu zdokonalení. Bezchybný duch pokračuje ve vývoji, vývoj nedokonalých duchů se zastavuje. Před lidskou inkarnací se duchové inkarnují do zvířat, které žijí s člověkem, především do psů a koní. Tvrdím, že chytrý pes je chytřejší než hloupý člověk, možná je to nadsázka. Největšího vývoje dosáhne však duch v člověku. Nejprve se naučí jako člověk žít, pak pracovat a nakonec tvořit. Kdo jako člověk úspěšně řídí práci a život jiných lidí, stává se bohem a v tvůrčí a řídící práci pokračuje. I když je cesta vzniku nového ducha velmi zdlouhavá, vzniká stále velké množství nových duchů i bohů. Práce duchů a člověka se velmi podobá. Je úplně jedno, zda člověk na duchy věří nebo ne. Vlak přijede, ptáci přiletí a déšť se spustí, ať tomu lidé věří nebo ne. Potíž je jen v tom, že existenci duchovního světa nelze vědecky dokázat a duchovní zkušenosti lze jen konzultovat, nikoli přesvědčivě prokázat. Velkou negativní roli sehrálo i mazání paměti před inkarnací. Lidé si nyní nepamatují minulé životy, zapomněli co se v minulém životě naučili. Nyní se však již paměť nemaže, snad jen na výjimečnou žádost toho, koho se to týká. Věřím, že znalosti o duchovním světě a minulých životech již zůstanou zachovány a stanou se důležitým prvkem víry. Člověk se po své smrti stává opět duchovní bytostí, udrží si uvědomování, paměť, svědomí, schopnosti a dovednosti. Je schopen dál prožívat vše spolu s jinými lidmi. Ztratí schopnost prožívat emoce a bolest, ale získá přístup ke všem informacím. Životní energii přijímá od žijících lidí, které provází. Duchovní svět člověka vede především intuitivní inspirací, pomáhá mu přežít, vede jej k radosti a za odměnu pak spolu s člověkem prožívá jeho emoce. Spolupráce mezi duchovním a lidským světem je pak obsahem magie. Takto přesvědčen, děkuji duchovnímu světu za vše pěkné, co prožívám a odesílám mu své prosby týkající se toho, co sám chci prožít. |