Pavel Němec
Kniha pojmů
01

001. Bůh
  Lidé postupem věku používali svoji řeč zcela ledabyle, bez úcty k ní, bez úctu 
k možnosti se vyjadřovat a tak se stalo, že se jim jednotlivé pojmy rozmazaly, 
jejich obsah je nepřesný a tak se často nemohou dohodnout. Na hladu a žízni, 
zimě a cestování se dohodnou, ale v oblasti filozofické a duchovní vládne nejednota 
a chaos. Jedním z pojmů, na kterém je nejasný obsah vidět nejzřetelněji, 
je právě pojem Bůh. 
  Nejprve je zde duchovní bytost, ghost, je to myšlenková forma schopna 
sebeprojekce a sebeuvědomnění, která ve svém egu, čili základním charakteru, 
nese různé duchovní principy. Taková bytost má různou duchovní úroveň 
a ty nejschopnější vstupují do lidského těla do inkarnace. Pro ducha, 
který plní boží službu, již superlativ není a tak jen řeknu, že duchovní bytosti 
na vyšší dimenzi, než je lidská, plní úkoly ve prospěch vyššího systému. 
A to jsou bohové. Jsou člověku blízko, rozhodují o jeho osudu, o jeho inkarnaci, 
brání jej, inspirují, přidělují duchovní průvodce. Bohové mohou vzejít i 
z člověka a starají se o všechno, co vykazuje nějakou změnu, i o to, 
co má zůstat stabilní.     
  Pokud někdo tvrdí, že "bůh je jen jeden", pak je na dimenzi nižší, 
kde není schopen vnímat a pochopit boží službu. Ta jediná síla, které vše podléhá, 
má nebystostní charakter a jde o formu myšlenkového pole, které můžeme poznat, 
ale nikoli překročit. Kdo pozná zákonitostí "pole bytí", může se stát "dárcem myšlenky", 
tedy rady. Každá duchovní dimenze dává vlastní rady. Bytost na duchovní úrovni 
vyšší může radit bytostem méně vyvinutým. Pokud je tomu naopak, jde o snahu kterou 
bychom mohli nazvat "učit orla létat". 
Bůh je duchovní bytost. Pro někoho je to nepochopitelné, ale bohové existovali
dávno před vznikem hmoty a nezávisle na ni. Jako argument bych použil zprávu
uvedenou v časopisu Astro o tom, že se vědci na počítači pokusili modelovat
hmotu změnou fyzikálních konstant. Poznali, že pro existenci hmoty je nutné
stanovit 42 fyzikálních konstant s přesností na 12 platných míst. Pro mne je
existence duchovního tvůrce prokázána i stavbou neživé a živé přírody.

002 Církev
Církev je společensko-politickou organizací pod vedením boha a duchovních
sil. Předkládá svůj program zapsaný ve svaté knize, stejně jako svůj volební
program předkládají kandidáti ve volbách.
Svaté knihy obsahují nejen svědectví o bohu a proroctví jeho programu, ale
také nástin životního stylu člověka, jak má žít, aby prospíval, aby se mu
vedlo dlouho dobře. Lidé, kteří toto náboženství a tyto zásady přijmou, pak
se dobře shodnou a rozumí si. Však také církev znamená společenství.
Ideální stav nastane, když je celá společnost vedena jedním bohem nebo
božstvem a všichni se bez výhrad řídí společnými společenskými normami, které
považují za přirozené a neměnné. Společnost, ve které neustále probíhají
snahy po změně etických norem, popřípadě je lidé nedodržují, tato společnost
se nemůže vyvíjet bez otřesů a konfliktů. Snahám o změnu etických norem
nelze klást překážky bez vzniku napětí a násilí.
Církev ovlivňuje životní styl, ukazuje zdroje poznání, dává hodnotící měřítka,
organizuje svátky a náboženské slavnosti, píše svaté knihy, hlavně však
každý kněz komunikuje s duchovním světem a lidem sděluje vůli boží. Kněží,
kteří s duchovním světem nekomunikují, kteří jen učí ze svatých knih, nejsou
duchovními, ale katechety.
Každá církev se skládá z kněžstva a věřících. Blaze společnosti, ve které
působí pouze jedna církev a ta plní své poslání k všeobecné spokojenosti bez
zájmu o reformy církve, náboženství nebo společnosti.
Protože dlouho trvá, než se výsledky náboženských zásad prověří v praxi,
probíhají náboženské změny výhradně u příležitostí milénií, tedy právě
po tisíci letech a jejich násobcích.

003. Sekta
Bohové Nejvyššího božstva zakládají a vedou svá náboženství (hinduismus,
budhismus, islám, a nyní také křesťanství a judaismus) a tito bohové
pověřují své inkarnační bohy, aby řídili svůj úsek společnosti, psali knihy
života a zajistili, aby do inkarnace vstupovali jimi schválení lidé podle
božích záměrů budování společnosti.
Inkarnační bohové obvykle ovlivňují také životní styl svých lidí, vedou je
k pospolitosti a stejným normám. Základní etické normy jsou jistě stejné,
ale některé odlišnosti jsou dány odlišným postavením ve společnosti.
Lidé patřící těmto inkarnačním bohům uzavírají těsnější společenství,
vyznávají svého národního, ovšem také inkarnačního boha a vyznávají se jim.
Tito lidé pak tvoří sektu.
V průběhu a u konce křesťanského věku vzniklo mnoho sekt jako odpověď na
nepřijatelnost křesťanského učení a v důsledku působení mnoha bohů. Tyto
sekty nemohly působit veřejně, působily skrytě a tak dostaly přízvisko
okultní. Uzavřenost před společností je jedním z vlastností sekty.
Obvykle jiné postavení mají spolehliví prověření členové, jiné pak noví
a okrajoví členové. Toto je realizováno formou iniciace, poučení, zasvěcení,
tedy předáním mnoha informací určených jen vyvoleným. Poznání sekt je dáno
duchovní inspirací, i když také sekty mají své svaté knihy.
Každá sekta přináší svým členům specifické normy chování, zvláště pak uvnitř
společenství.
Sekta svým stoupencům dává své poznání, rady, inspiraci z duchovního světa,
je však i nástrojem prosazení svých členů ve společnosti a jejich ochrany.
Solidární systém je jistě velmi rozvinut.
Mnoho lidí svoji sektu teprve hledá. Jistě, vše je v lidech, záleží na tom,
jaké lidi v sektě nalezneme, jaké mají vlastnosti a dovednosti, jaké
postavení, jaký majetek, jaké možnosti, co nabízejí, jak se s nimi jedná.
Hlavním a spolehlivým vodítkem je životní styl, který sekta prosazuje. Jaký
žádá vztah ke zdrojům informací, k majetku, k penězům, k erotice a sexu,
ke vztahu s jinými lidmi, co žádá a co nabízí. Velmi důležitým hlediskem
pro výběr sekty je i možnost sektu opustit a za jakých podmínek.
Nyní lze obecně říci, že sekty, které známe, mají velmi žalostný kredit,
naopak sekty, které neznáme, obvykle silně ovlivňují dění ve společnosti.
Moc sekty je pak dána duchovní mocí vedoucího boha, schopností médií jej
kontaktovat a také ovšem ve světské moci představitelů sekty.
Rozhodně nelze sekty jako takové ani chválit, ani odmítat a hanět. Platí
nyní a platit bude stále, že každá sekta je jiná. Záleží i na tom, co hledáte.

004. Člověk
Člověk je tělesná bytost stvořená bohy. Na Zemi byli první lidé stvořeni
podle nalezených kosterních pozůstatků asi před milionem let, rozhodně však
člověk žije na naší planetě více než sto tisíc let. Několik nálezů ukazuje
humanoidní typy, na které další vývoj nenavázal. Genetici tvrdí, že současný
genový lidský fond ukazuje na společné předky někde v Africe před 25 tisíci
lety. Podle biblických pramenů byl mimozemský člověk přenesen na naši
planetu před šesti tisíci lety.
Pozemský člověk byl stvořen jako muž a žena a je schopen se samostatně
množit, bez dalšího stvořitelského zásahu.
Dále je pozemský člověk od své přirozenosti schopen rozpoznat dobré a zlé,
je tedy schopen hodnotícího soudu. Je schopen samostatného tvůrčího myšlení
a je schopen si zachovat karmickou paměť. Tím se blíží postavení tvůrčích
bohů a mnozí z nich to nelibě nesou.
Každý lidský duch velmi dlouho vznikal nejprve jako oživující duch pro
rostliny a stromy, později se zdokonaloval v nižších a vyšších živočišných
druzích. Vždy ten nejschopnější jedinec postoupil ve vývoji směrem k vyššímu
druhu až konečně po velmi dlouhé cestě inkarnoval do člověka a mnoha
dalších inkarnacích se rozvíjel z člověka emočního do člověka tvůrčího.
Takový postup lidského ducha se nelíbil některým tvůrčím bohům, kteří
oprávněně v člověku viděli vyrůstajícího konkurenta a snažili se tomuto
vývoji zabránit. Například tím, že člověku odepřeli věčný život a další
duchovní růst a prohlásili, že člověk se v inkarnacích zdokonaluje, aby
jednou splynul s boží přirozeností. V praxi to znamenalo, že vybraní vyspělí
lidští duchové na konci své inkarnace vstupovali do zářící boží bytosti,
ve které se rozplynuli, popřípadě v ní byli uvězněni bez povědomí o prostoru
a čase a bez možnosti samostatného myšlení. Nastal však čas vzkříšení, ve
kterém se pohlcení duchové navracejí zpět mezi lidi.
Nevstupujte tedy do jiných duchovních bytostí, ani do zářících a nedejte
si před inkarnací vymazat paměť ani v "řece zapomnění" ani "nápojem zapomnění"
ani jinak. Svoji osobnost a svoji paměť si zachovejte i do příští inkarnace.

005. Spasení
Spasení je náboženský termín, který neznamená nic jiného, než možnost
dalšího života. Snad jej do lidského povědomí přinesli křesťané, snad zde
byl již dříve. Spasení je příslib věčného života. Nic víc než příslib
nelze dát, protože i "věčný život" má svá pravidla a jednou končí pro
všechny bytosti. Tak, jak člověk v těle obvykle nezná hodinu a den své
tělesné smrti, tak nikdo nezná ukončení své duchovní existence.
Obvykle je lidský věčný život střídáním pobytu duchovní bytosti v bardu a
tělesné bytosti na planetě Zemi. Trvá dva až sto tisíc let. Člověk zanikne,
pokud se nestane bohem. Bůh je pak věčná duchovní bytost.
Zatímco spasení bylo u animálního náboženství jistotou a samozřejmostí,
křesťanské náboženství jej podmiňuje bezvýhradnou poslušností svého boha.
Přirozená víra však předpokládá, že po svém životě existuje člověk dál
v duchovní formě včetně sebeuvědomování, schopnosti myslet, má zachovánu
paměť i svědomí, může prosadit svoji vůli a získá nové možnosti formou
uplatnění svých představ. Nemůže se však bez dohody s inkarnačním bohem
vrátit do inkarnace. Lidská inkarnace je vzhledem k počtu zájemců nyní za
odměnu a do inkarnace je člověk zván nebo vpuštěn na základě vlastností,
dovedností a schopností prokázaných činy v minulém životě.
Mimozemští lidé, hmotní obyvatelé jiných planet mají obvykle dlouhověká
těla stvořená. Duchovní bytosti je nemají v oblibě, protože tisíciletá
inkarnace je pro ně velmi dlouhá a obtížná. Proto se často stává, že do
takové inkarnace vstupují mimozemští humanoidé z trestu a ukončení této
inkarnace souvisí s mnoha prosbami k jejich inkarnačnímu bohu.