Pavel Němec
Kniha pojmů
02

006. Hřích
Každé náboženství předkládá svým věřícím závazné pokyny jak žít, co dělat,
co nedělat, předkládá představy o dokonalém životním stylu. Některá
náboženství jsou tolerantní, jiná méně. Jednání, které je v rozporu
s náboženskými představami je označováno jako hřích.
Etické normy předkládané autoritami církví a sekt jsou označovány jako
dar či inspirace boží a jejich přestoupení není pouze protivenstvím proti
autoritám, je to přestoupení proti samotnému bohu, který etické náboženské
normy svými proroky a svědky sdělil. Očekává se pak, že takový hříšník pak
bude bohem potrestán. Hřích je tedy chování neslučitelné s náboženskými
představami.
Poznali jsme však, že stejné chování je někde žádoucí, jinde hříšné.
Nejlepším příkladem je snad vztah k sexualitě. Pro mimozemská náboženství
je sexualita hříšná a připouští se pouze v rámci manželství, pro pohanská
náboženství je sexualita žádoucí a často je realizována i jako kultovní
aktivita.
Je-li pak člověk hříšník velký nebo malý, není dáno ani tak osobními
vlastnostmi člověka samého, ale především rozporem mezi přísným božím
zákonem a lidskou přirozeností. Čím vzdálenější lidské přirozenosti je
boží zákon a čím je přísnější a podrobnější, tím je více hříšníků a hříchy
jsou těžší a hrozí i přísnější trest.
Nepozemská, chcete-li nadzemská náboženství (křesťanství, judaismus, islám,
kalifornské kulty) nutí člověka žít v nepřirozeném životním stylu. Člověk
je pak frustrován, tím je lépe manipulovatelný a tím menší má pak zájem
o novou inkarnaci.
Chceme-li se tedy vyhnout hříchu, budeme vyhledávat taková náboženství,
která předkládají životní styl v souladu s lidskou přirozeností a která
mají dostatek tolerance pro osobitý styl přijatelného jednání každého
jedince a na takových normách pak vystavíme životní styl.
Člověk může zvolit, zda bude žít podle božích zákonů nebo podle svého
svědomí. Bohové lidské svědomí jako vnitřní a dostatečný řídící prvek
pro lidské chování neuznávají a sdělují, že člověk může mít čisté svědomí
pouze tehdy, když plně dodržuje boží zákony. Já jsem ovšem toho názoru,
že člověk žijící podle svého čistého svědomí boží zákony nepotřebuje.

007. Trest
Trest je forma násilí. Je to ohlas okolí na chování bytosti obdařené
vůlí. Je to reakce na nežádoucí chování. Můžeme odlišit dva druhy trestu.
Tím prvním je reakce autority žádající, abychom se chovali určitým způsobem.
Je zde nějaká mocenská autorita, která stanoví, jaké chování je žádoucí
a jaké nežádoucí. Pochopitelně s ohledem na své osobní představy a zájmy.
Pak stanoví zásady, podle kterých se mají ostatní chovat a také stanoví,
jaké chování je nežádoucí. Nyní však tito mocní nevyhlašují zákony přímo,
ale pověřují touto funkcí volené zástupce lidu. Lidé si nyní sami volí,
kteří lidé mají zákony připravené mocnými, vyhlásit. Nyní platí, že na
obyčejné lidi platí zákon a četník.
Jsou dány zákony a k nim i sankce. Čím přísnější zákony, tím více důvodů
trestat, čím tvrdší sankce, tím přísnější tresty. Skutečnost však ukazuje,
že ani zákony, ani tresty nedokáží člověka zastavit, pokud je člověk
v souladu se svým svědomím přesvědčen, že jedná správně.
Důsledkem mnoha zákonů a mnoha trestů je pak mnoho štvanců a mnoho
kriminálníků, také mnoho vězňů svědomí.
Druhým typem trestu je projev následků jednání. Když člověk nejedná skutečně
správně, pak prožije následky svého nesprávného jednání. Zraní se, onemocní,
ztratí, zapomene, poškodí, zničí. Netrestá ho nějaká autorita, ale následky
jeho vlastního jednání. To vede člověka vždy k nápravě svého jednání, tedy
k poznání správného a nesprávného. Nechme tedy více působit následky, méně
ať trestají autority.
Opakem trestu je odměna. Můžeme však mluvit o dobré i špatné odměně. Pak
lze říci, že člověk vždy najde svoji odměnu. Formou takové odměnu je kredit,
pověst. Lidé poznají, jak se kdo chová, jakou zasluhuje odměnu. Snažme se
tedy mít u všech dobrý kredit a vyhnout se trestům.
Trest i odměna jsou nástrojem nejen udržení stylu života společnosti. Jsou
i nástrojem výchovy. Vyvážené využití odměn a trestů při výchově a řízení
se někdy říká metoda cukru a biče. Taková metoda je správná a účinná.
Užíváme-li ty nejmírnější prostředky, pak tuto metodu můžeme využít při
výcviku psů stejně jako při výchově dětí nebo řízení pracovního kolektivu.

008. Láska
Láska je pozitivní citový vztah mezi bytostmi s vlastním vědomím a vůlí.
Bytosti mohou lásku pocítit ke všemu, co má duchovní rozměr. Nejen k bohu
a člověku, ale také k přírodě, uměleckému dílu a předmětu, který nám slouží.
Láska je jednostranný vztah. Každý může milovat cokoli a kohokoli. Lásku
pak může milovaný objekt opětovat. Každý, kdo miluje, nabízí sám sebe.
Dává objektu lásky to, co sám považuje za dobré. Jeho protějšek pak
projevy lásky hodnotí podle svých měřítek. Něco je mu příjemné, něco ne
a pokud dojde ke sladění, dojde i k opětování lásky.
Tam, kde láska přeroste racionální úsudek, mluvíme o zamilovanosti. Takový
cit nemusí být zaměřen jen na člověka. Může být zaměřen i na duchovní
bytost, na domácí zvíře, na přírodu nebo na věc (fetišismus).
Láska je vždy dávána bez očekávání odměny. Pokud láska něco očekává,
je to opět pouze láska a sblížení, aby mohl ten, kdo miluje, ještě více dát.
Projevy lásky, které mají za cíl jakýkoli jiný prospěch jsou projevem pokrytectví.
Láska také nemůže být podmíněna předem láskou nebo vyhověním toho, na koho
je zaměřena, jinak se jedná o citovou licitaci.
S láskou souvisí přátelství, přejícnost, vstřícnost, tolerance, pozornost,
souznění a odpuštění. Opakem lásky je nenávist nebo lhostejnost.
Láska je základnou spolupráce. Nelze spolupracovat tam, kde vládne lhostejnost
nebo odcizení. Důkazem lásky nejsou pěkná slova, ale přesvědčivé činy
dokazující přejícnost a dobrou vůli, snahu udělat druhému radost. Tomu,
koho milujeme prokazujeme také úctu. Neurážíme jej ani nezesměšňujeme.
Samozřejmě jsme s ním i solidární a snažíme se, aby měl stále dobrou náladu,
aby prožíval pohodu a radost. K lásce patří i důvěra. Nelze milovat toho,
komu nedůvěřujeme. Nedůvěra budí žárlivost. Žárlivost může být však také
důsledkem majetnického vztahu k milované osobě. Snažme se dávat lásku
i se svobodou. Dávejme takovou lásku všem, kteří ji ocení a nezneužijí.
Dávejme lásku všem dobrým bytostem. Mezi ně zahrnuji duchovní bytosti,
člověka, zvířata i celou přírodu.

009. Symetrie
Systém, ve kterém žijeme, se vyznačuje symetrií ve všech jevech a procesech.
Jde o dualitní vyvážený systém. Ať již působí kladné reakce, které podněty
posilují nebo záporné reakce působící oslabení vyvolávajících podnětů,
stejně se vždy situace po nějaké době stabilizuje.
Za projev působení tohoto principu bychom mohli uvést citáty:
Přej a bude ti přáno.
Nesuď, abys nebyl souzen.
Kdo jinému jámu kopá, 
sám do ní padá.
Jsem si jist, že udržení takovéto stability vyžaduje duchovní působení.
Rovnovážné stavy jsou základem tohoto systému a každé vychýlení
z rovnováhy vyvolává dynamický proces. Oba stavy jsou žádoucí. Každý
setrvalý stav vytváří předpoklady k procesu změn, každý dynamický proces
směřuje k uklidnění a setrvalému stavu.
Nám stačí, když si uvědomíme, že princip symetrie způsobuje, že za dobré
skutky prožíváme pohodu, špatné skutky se obracejí proti nám a nutí nás
je odčinit. Nedojdeme klidu, pokud opět vše neuvedeme do souladu.
Své ryze teoretické závěry bych měl doplnit příklady. Společnost obvykle
žije poklidným životem, náhle však přijde období závratných změn. Politické
změny, mocenské převraty, krize, náprava a zase nastane doba klidu.
Vše, co je spojeno s člověkem, má své minimální a maximální meze i své
optimum, které najdeme někde uprostřed těchto mezí. Například naše strava.
Za minimum můžeme označit množství potravy, které člověku stačí k přežití,
menší množství by způsobilo strádání. Za maximální množství můžeme mít
takové množství, při kterém člověk nezdravě ztloustne. Někde mezi tím pak
najdeme optimum, při kterém člověk dobře prospívá. Nebo pohyb a sport.
Člověk bez pohybu onemocní, při nadměrném pohybu se zraní a někde mezi leží
optimum. Při každém hledání správné míry bychom mohli takto postupovat.
Najít minimální hranici, najít maximum a někde uprostřed pak stanovit
optimální míru. Někdy je optimální míra daná tím, co se musí udělat.
Jaké úkoly se musí splnit. To však již s principem symetrie přímo nesouvisí.

010. Přejícnost
Každý má svoji představu o tom, jak má jednat se svým okolím, jak prosadit
nebo obhájit své zájmy, jakým způsobem realizovat svoji osobnost ve
společnosti. Někteří lidé si myslí, že jsou schopni si svoji cestu otevřít
arogancí, že své osobní zájmy nejlépe prosadí násilím a vychytralou
likvidací záměrů oponentů či spolupracovníků. Poznal jsem, že je to jinak.
Zásada "Přej a bude ti přáno" se mi vždy plně osvědčila. Se všemi dobrými
lidmi jsem takto vždy nejlépe vyšel, je pravda, že s některými lidmi jsem
se později rozešel, odmítl jsem je.
V prvním kontaktu však doporučuji přejícnost a dobrou vůli. Přejme druhým,
aby mohli naplnit své touhy a představy, probudíme v nich vděčnost.
Jsem si jist, že druzí očekávájí, že jim bude vyhověno, že jim nikdo
nebude klást bezdůvodně překážky v realizaci jejich zájmů, jistě pocítí
vděčnost vůči těm, kteří jim pomohli nebo alespoň nebránili a očekávám,
že i oni pak dobrou vůli oplatí opět dobrou vůlí svojí. Takový postoj
je naprosto nutný k tomu, abychom mohli pokročit v naší cestě dál k pohodě
a lidskému štěstí.
Něco vám prozradím. Přejícnost je silná zbraň, která právě tomu, kdo
přející je, otevře cestu k vlastní seberealizaci. Posílí jeho dobré
svědomí a důvěru v okolí. Člověk, který si je jist svým dobrým svědomím,
který očekává, že mu i jiní lidé vyhoví, ten mnohem snadněji prochází
životem a mnohem snadněji prosazuje své představy a zájmy.
Přející lidé mají snadnější život. Přirozenou cestou se spojují s podobně
za měřenými lidmi.
Někteří lidé však považují dobrou vůli a přejícnost za slabost. Zneužívají
dobrou vůli jiných a přejícnost komentují slovy hloupý kdo dává, hloupější
kdo nebere. Sami přející nejsou a přejícnost ostatních pouze využívají, ale
neoplácí. Je to rys jejich životních postojů. Tento a související postoje
nakonec přivedou takového člověka do nesnází, buď do izolace nebo ke spojení
s podobně zaměřenými lidmi. Důsledkem je pak vzájemné ubližování, omezování
a zabraňování v prosazování záměrů toho druhého.
Já se snažím být přející, jsem si jist, že lidé kolem mne to ocení a oplatí.