lg__texty.gif (1133 bytes) literatura
iko-principy.gif (5759 bytes)

Pavel Němec
Kniha pojmů
19

091. Normalita
Lidé si občas vyslechnou poznámku o tom, že nejsou normální, že se vznášejí
v oblacích, že nestojí pevnýma nohama na zemi. Jako kdyby existovala nějaká
normalita. Je pravda, že mnozí vědci se snaží normalitu stanovit. Snaží se
filozofové, sociologové, psychiatři, psychologové, pedagogové. Možná, že
představu o normalitě mají, ale nemohou ji uveřejnit. Ukázalo by se totiž,
že mnozí tvůrci společnosti normální nejsou nebo že představa normality
odporuje lidské přirozenosti.
Myslíte si, že krátkozraký pragmatismus, sobectví, násilí, zvůle, hrabivost
a jiné praktiky mocných jsou v rámci lidské normality? Těžko.
Normalita také souvisí s duchovními dimenzemi. Pokud bychom za součást
lidské normality zařadili například vztah k umění nebo ke kráse, už bychom
museli stanovit pro koho to platí.
Není snadné stanovit normalitu, však posuďte sami, jak se o to pokoušejí
v knize Vzpoura deprivantů František Koukolík a Jana Drtilová. Vycházejí
ze statistických a hodnotových měřítek. Jedním z měřítek by mohl být
inteligenční kvocient 100, tedy průměrný. Nízkou hodnotu považují za
patologickou, tedy chorobnou, vysokou nikoli. Já jsem však znal lidi
s nízkou inteligencí, kteří byli jako lidé velmi hodnotní a naopak.
V uvedené knize nabízejí tuto definici: Lidsky normální je duševně zdravý
jedinec, který dosáhl průměrné úrovně poznávacích schopností a jim
odpovídající úrovně vývoje citového a morálního života. Tak této
definici bych nemohl vyhovět, protože mne tato společnost označila za
duševně nemocného člověka, za schizofrenika. Jiná definice zase říká, že
normální může být většina dětí, které dokončí základní školu. Opakem by snad
mohli být lidé sociálně nejistí. Někteří zase za normální považují ty, kteří
jsou jako ostatní. Pokud by tedy většina lidí měla žloutenku, tak asi ti,
kteří ji nemají by byli nenormální? Ne, z průměru nelze vycházet.
Podle mého názoru normální člověk dokáže žít ve zdravé lidské společnosti,
dokáže rozlišit dobré a zlé, dokáže samostatně myslet a ve své paměti
je schopen uložit to, co prožil. Nikomu neubližuje, nikoho neokrádá a mluví
pravdu. Co bychom mohli si přát více?

092. Kredit
S normalitou souvisí i kredit. Kredit je něco jako pověst člověka.
Ve svém životě se stýkáme s mnoha lidmi. Na některých jsme závislí, někteří
jsou závislí na nás, s některými spolupracujeme, s jinými odpočíváme.
Všem lidem i bytostem kolem nás, které známe, se kterými se stýkáme, dáváme
kredit, naše osobní hodnocení. Někoho máme rádi a důvěřujeme mu, jinému
nedůvěřujeme, rádi ho nemáme a nepřejeme si s ním se stýkat.
Pokud získáme od někoho nějakou informaci, obvykle máme možnost si ji nějak
ověřit. Je-li správná, přisoudíme sdělovateli pozitivní kredit a příště
mu věříme o to více. K těm, kterým důvěřujeme jsme ochotni se ještě více
přiblížit, dáváme jim tím další šanci ke zvýšení kreditu. Když zklamou,
o kredit a důvěru přijdou. Když se osvědčí, máme zájem na dalším sblížení
a na další spolupráci.
Kredit mohou mít jednotliví lidé, ale i organizace, společnosti, podnikatelé,
politici, národy i duchovní bytosti. Všichni, kteří nám cokoli dávají.
My sami se samozřejmě budeme snažit o získání dobrého kreditu u všech, se
kterými se stýkáme. Dobrý kredit souvisí s karmou a hodnotou osobnosti.
Jistě, byly snahy vnucovat lidem hodnocení toho či onoho člověka, podnikatele,
politika a dalších, kteří si za to zaplatili. Nedejme na nikoho nic a sami
suďme a přiřazujme kredit. A pouze na základě kreditu spolupracujme. Nikoli
s těmi, kdo v nás vzbuzují strach. K těm budeme lhostejní.
O kredit usilují politici a politické strany, abychom jim pak dali ve volbách
hlas. Obvykle se o to snaží pěknými slovy, ale na to nic nedáme. Rozhodující
jsou jejich schopnosti a ty mohou předvést jedině v nějaké méně důležité
funkci. Z práce politiků se rodí kredit politické strany a z práce členů
kredit všech organizací. Dnes jsou v mnoha organizacích lidé dobří i špatní.
Špatní lidé úmyslně kazí pověst organizaci, snad aby pomohli konkurenci.
Vedení organizace nemá vždy možnost se takových lidí zbavit. Přitom je to
pro ně životně důležité. Jenže vyhodit toho, kdo má nějakou moc je obtížné
a může to udělat jen ten, kdo je sám zcela čistý. Snad proto mohou do
současné politiky vstoupit jen lidé s ušmudlanou minulostí. Věřím, že se
to změní.

093. Dobrozdání
Nemůžeme mít osobní zkušenost se vším a s každým, koho potřebujeme a komu
musíme dát důvěru, funkci nebo peníze. Máme však obvykle nějaké společné
známé a ti nám dají na toho nebo onoho dobrozdání. Sdělí nám, jaký on má
kredit u nich. Sdělí, jaké má osoba, služba nebo věc vlastnosti, k čemu je
dobrá, co se dá očekávat. Takové dobrozdání je pak podmíněno i kreditem
a odborností posuzovatele.
Když mi někdo z přátel, komu důvěřuji a koho mám rád, sdělí své dobrozdání
o někom, koho neznám, rád budu dále spolupracovat i s touto dříve neznámou
osobou a budu očekávat, že se dobrozdání potvrdí a změní v kredit. Může se
také stát, že získám velmi nepříznivé svědectví od osoby, kterou považuji
za negativní a lživou. Pak takové vyjádření je pro mne také dobrozdáním
pozitivním, ovšem s pochybností.
Když mi někdo řekne, že jistý výrobek je dokonalý a velmi užitečný, je to
pro mne ta nejlepší reklama. Pokud se jeho dobrozdání potvrdí, považuji to
za samozřejmost. Pokud se nepotvrdí, žádám vysvětlení.
Některé národy mají u mne vysoký kredit a každé jednání s příslušníkem
tohoto národa bývá velmi srdečnou záležitostí. Mezi národy které mám
rád patří Indové, Francouzi, Švédové a vůbec seveřané, méně důvěřuji
Američanům, Angličanům a Arabům. S jedním národem mám vyloženě špatné
zkušenosti a jak mohu se mu vyhýbám. Nebudu psát který to je, nechci nikomu
dělat špatnou reklamu. Ostatně - takové hodnocení vychází vždy z osobní
zkušenosti a s dobou se mění a tak si nedělám například iluze o kreditu
Čechů u Rakušanů.
Budu se proto snažit, abych nedělal ostudu těm, ke kterým se hlásím, ke
kterým patřím.

094. Svědomí
Nic není pro mne důležitější než svědomí. Stále usiluji o čisté svědomí.
Není to věc samoúčelná, ani se to netýká pouze morálky. Je to věc osobní
moci. Když mám čisté svědomí, nemusím mít z ničeho strach. Když nemám
z ničeho strach, jsem mocný a nikdo mne nepřemůže, leda by mne zabil.
Nemusím se bát policie, která chce se mnou něco vyřídit, nemusím se bát
potíží se svými přáteli ani s duchovními bytostmi.
Svědomí je specifická forma paměti. Pamatujeme si svá jednání a záměry
a jak jsme schopni hodnotit dobré a zlé, tak jsme schopni hodnotit i sami
sebe. Když jednáme tak, že své jednání jsme schopni kdykoli a před kýmkoli
obhájit, pak můžeme udělat cokoli, i přestoupit zákon, pokud je špatný.
Nejlepší je, když jednáme tak, abychom měli vždy čisté svědomí. Někdy to
však nevyjde. Potom musíme znát nějaký způsob, jak si své svědomí vyčistit.
Iluzorní je zpověď u pana faráře. Tím, že církvi sdělíme svůj hřích a
někdo cizí, koho se to vůbec netýká, nám jako odpustí, tím se nic nevyřeší,
jen si založíme na ještě větší potíže. Možností, jak vyčistit svědomí je
asi pětadvacet a pokud je to zapotřebí, jistě na to sami přijdeme. Já jsem
jich poznal asi patnáct a všechny užívám. Nejlepší ovšem je přiznat chybu
a nahradit škodu. Slíbit sobě a poškozeným, že se to již opakovat nebude,
popřípadě své provinění odčinit na někom jiném a jinak. Pod číslem 112 pak
píši o odpuštění, což s tímto také souvisí. Také při vzájemném odpuštění
se zatížené svědomí očistí.
Bůh pak odpustí každému jeho hřích, který je odčiněn nebo vyrovnán.
Mít čisté svědomí je náramně příjemná věc. Život je snadný, prostý, radostný,
pohodový, mezilidské vztahy se snadno mohou dále rozvíjet. Špatné svědomí
každý vývoj osobnosti zastaví, popřípadě ho zvrátí do negativní roviny.
Čisté nebo alespoň nezatížené svědomí je východiskem k vybudování
spravedlivé a dokonalé společnosti. Nikdy nemůže prosperovat společnost
lidí s nečistým svědomím. Svědomí je velký dar od stvořitele člověku. Bez něj
by člověk nebyl svobodnou bytostí, nanejvýš pouhým biorobotem poslouchajícím
své pány.

095. Vděčnost
Vděčnost je formou kreditu. Opravdu nelze mezilidskou spolupráci vést tak,
aby v každém okamžiku měli všichni zúčastnění jistotu, že všechny dluhy
a pohledávky jsou vyrovnány, že nikdo nikomu nic nedluží. To nejde už
z toho důvodu, že jednotlivé služby a protislužby jsou hodnoceny jinak
a také mnoho spolupráce se uskuteční mimo placené služby.
Lidé spolu žijí, vzájemně si pomáhají a jak mohou, vyloučí ze spolupráce
peníze. Někdo to považuje za ponižující, jinému se nechtějí platit daně,
třetí peníze nemá, čtvrtý své služby nepovažuje za profesionální, pátý je
rád, když může pomoci a šestý desátý má jiný další důvod.
Při takové spolupráci pak nezbývá než řešit odměnu formou jiné protislužby.
A než k vyrovnání dojde, vzniká čestný dluh ve formě vděčnosti.
Asi bych nedokázal spočítat, kolika lidem jsem vděčný a už vůbec bych
nedokázal stanovit výši čestného dluhu. To snad by nedokázal nikdo a je to
asi dobře. Když se s někým setkám, vím, že mu jsem dlužen, že jsem mu vděčný
a rád pro něj zase něco udělám. Máme spolu zkrátka otevřený účet a když někdo
něco potřebuje, vzájemně si vyhovíme.
Opakem vděčnosti je výčitka nebo pocit sounáležitosti. Pocit sounáležitosti
souvisí s dobrou vůlí a nese vědomí, že on pro nás něco udělal dobrého, ale
my že mu nic nedlužíme, že jsme vše oplatili a obě strany jsou připraveny
k nové spolupráci. Výčitka souvisí s přesvědčením, že jsme pro druhého
udělali něco dobrého a on to neuznal nebo to odměnil něčím špatným, zlým.
My někoho máme rádi a pomáháme mu a ten druhý nás rád nemá a ubližuje nám.
Chyba však může být na obou stranách. Pokud by náš partner naši službu ocenil
jako dobrou a měl nedobrý charakter, zneužíval by nás dokud bychom byli
k tomu ochotni. Pak bychom pocítili výčitku a od spolupráce bychom upustili.
Pokud partner naši snahu ocenil negativně, pak je také dobré spolupráci
ukončit nebo změnit. V každém případě je dobré ujistit partnery o naší vůli
pomáhat a pak počkat až sami požádají. Tato zásada platí zejména pro vztah
rodičů k dospělým dětem. Takže nabídněme a čekejme.